ZNOUZECTNOST

Jelikož řeším docela náročné věci v nevirtuálním světě a taky hodně pracuju, tak si dáme jedno nenáročné kosmetické okénko.

Souběh ne úplně příznivých okolností měl za následek, že mi začala docela bláznit pleť a kůže, reagovala na kdeco, pnula, hřála, pupínkovala, ucpávala póry, vlasová pokožka se kombinovaně mastila a vysušovala a celkový diskomfort výrazně překračoval snesitelnou hranici. Příčina mi byla víceméně jasná, ale některé věci jaksi neurychlíte nebo se jim stejně nevyhnete, tak jsem se snažila najít maximální pomoc v kosmetice. Nějak výrazně měnit kosmetickou rutinu se mi ale nechtělo, protože většina věcí mi dlouhodobě funguje a ze zkušenosti vím, že hledat něco v okamžiku, kdy se vám pleť zblázní, je záruka unáhlených nákupů věcí, které použijete jednou, abyste zjistili, že to vyjde nastejno s tím, co už máte... Navíc jsem váha s ascendentem v panně, takže kombinace nerozhodnosti a šetrnosti a koupit cokoliv nového je opravdu dlouhý rozhodovací proces. Z této „zoufalé“ situace ovšem vzešlo několik věcí, které si hodlám uchovat i nadále a díky kterým se mi znatelně ulevilo.

No poo metoda mytí vlasů

Tak na to jsem narazila u Cyklistky. Musím jen poznamenat, že mě šíleně odpuzuje název, já jsem všemi deseti pro vulgarismy, takže odteď se bavíme od no shit metodě, ano :-) Pokud se vám to nechce číst, tak prostě jde o to, že si vlasy umyjete jedlou sodou a spláchnete roztokem octa. Soda vytvoří takovou jemně peelingující pastu, kterou vetřete do mokrých vlasů a hlavně kůže, masírujete (já asi tak 3 minuty, víc já nedám), pak to spláchnete vodou a jako závěrečný oplach použijete roztok octa (ideálně jablečný, já mám obyč, ředím od oka, ale tak asi 1:10, když nejsem líná, uvařím kopřivový čaj a přidám to k tomu). Byl to pokus ze zoufalství, protože ta kůže už mě už fakt trápila a výsledek naprosto předčil všechna očekávání.

Nicméně vsuvka – mám rovné, jemné vlasy v délce po ramena, bez problémů rozčesatelné bez použití kondicionéru, rychle se mastí a plihnou, po umytí jeden den ok, druhý den culík, třetí den na umytí. Jsou dlouhodobě barvené hennou, takže silikony nepoužívám už dlouho, občas myju práškovými šampony (shikakai, ajurvédské směsi, lávová zem). Takže jsou na takové skopičiny zvyklé, co by no shit provedlo s vlasy chemicky barvenými ošetřovanými standardní kosmetikou fakt nevím, takže toto na vlastní nebezpečí.

Můj výsledek je následující – vlasy vypadají jak po umytí šamponem, jsou lesklé, uhlazené, ale vzdušné, pokožka je úplně zklidněná. Vlasy se mastí přibližně stejně rychle jako po umytí klasickým způsobem. Já to teď dělám tak, že nemyju po těch třech dnech zase sodou, ale jen  spláchnu vodou a nějakým přelivem (černý nebo bylinný čaj), protože té kůži chci dát ještě trochu oddech a taky čekám, jestli se začnou časem mastit pomaleji, což by teoreticky měly.

Nemazat na noc

Klasika, kdokoliv to zkusí, zjistí, že to funguje. Já to akorát nikdy nevydržím dlouho, pokaždé mi časem otrne a začnu řešit, že by určitě bylo dobrý, kdyby člověk té pleti přes noc trochu přilepšil...zvlášť, když na něj v koupelně pomrkává tolik věcí... Ale budu se snažit vytrvat, ten rozdíl je fakt znát.

Bye, bye love... teda oleje

Prostě mě vysušují, ať pod ně stříkám cokoliv. Žádné šupinky nebo tak, ale totálně dehydrovaná pleť. Takže oleje zařadím jako několikadenní kůru v časech dobré pleti, nikoliv jako záchranu v časech špatné pleti. Nebo jako lokální péči, protože rakytník v kombinaci s neemem funguje fakt skvěle.

DIY – masky

Momentálně nemám doma žádnou masku, což je hlavně výsledkem té nerozhodnosti, že teda vlastně nevím, co chci – hydratační, čistící, night pack, detox, regenerační...? Takže to vyhrála kombinace droždí (neustále totiž nakupuju droždí, kdybych náhodou chtěla něco upéct, takže ve 90% případů mi projde), zeleného čaje (piju několikrát denně, takže je pořád někde nějaký rozpitý hrnek, takže antioxidanty a minimální úsilí) a kurkumy (umí všechno a je sluníčkově žlutá, někdo potřebuje ještě jiný důvod?). Pokud je maska nespotřebovaná, vydrží bez problémů týden v lednici. Plánuju ještě koupit jíl, který mi před časem došel a na nějakou hotovou masku asi taky dojde, ale zatím to není urgentní.

DIY – peeling

Toto byla nutnost, bo jsem byla zoufalá. Černé tečky se mi množily geometrickou řadou a pleť po obnově prostě volala... Jenže od léta, kdy jsem měla šílený záchvat ekzému, mi zůstala na obličeji místa, kde je pleť křehčí a kyseliny, které mi vždycky krásně fungovaly, ji doslova vyžírají, je to nepříjemné a pak se v těch místech stejně osypu. Z toho stejného důvodu se trochu bojím mechanického peelingu i Dermalogica Daily Microfoliant (použitý cca 1x za 14 dní) začal být moc agresivní... Takže záchrana z kuchyně vypadá následovně – mleté ovesné otruby a jedlá soda v poměru cca 4:1 zalité opět zeleným čajem. Je to jemné, efektivní a po opílingování nechám zaschnout jako masku a výsledek se mi fakt líbí, pleť je čistá a zklidněná.

DIY – deodorant

Taky nutnost. Ten můj ekzém v létě byl totiž opravdu brutální (občas jsem do sebe sypala analgetika jak lentilky jen proto, aby to prostě na chvíli přestalo bolet a já se nezcvokla a doteď nevím na 100%, co to způsobilo, u těch kožních věcí to je vždycky docela problém odhalit, navíc řešit u sebe věci, které jsou způsobeny něčím, co de facto nechci vědět, je docela oříšek...). A velké ložisko bylo právě v podpaží, kde se mi čas od času ještě pořád ještě maličko objeví. Nicméně od té doby nesnesu skoro žádný deodorant, všechny mě dráždí a pokud tam ten ekzém je, tak tam samozřejmě nemůže přijít vůbec nic. Samotný kamenec mi taky moc nesedí, navíc mi děsně vadí, jak se musí namáčet. Moje řešení asi nebude úplně pro každého, ale mně 100% vyhovuje – rozebrala jsem klasické kuličkové deo (adidas šel rozdělat úplně bez problémů), vyhodila obsah a nahradila ho čistým mandlovým olejem s levandulovým a rozmarýnovým éteráčkem. Funguje jako průměrný deo, ale ta péče je znát a pokud to člověk nepřežene s množstvím, tak by to ani nemělo dělat fleky na oblečení.

Mycí sliz

Napřed jsem ho vyrobila na ruce, protože moje děti si myslí, že tekuté mýdlo roste v koupelně samo a většina věcí z lega potřebuje docela často umývat, i když teda nevím, co ty hračky pořád provádějí, ale tak nijak po tom nepátrám... Takže jsem chtěla něco nenákladného a aby to naprosto minimálně vysušovalo. Takže klasickou kostku mýdla (kupuji Alverde) nastrouhám a rozvařím ve vodě, nechám vychladnout, ono to docela zatuhne a pak buď přidám vodu nebo jen rozšlehám ručním šlehačem. Jde do toho přidat i olej nebo kokosák nebo éterické oleje, cokoliv. Z cca třetiny kostky dostanete přes půl litru slizu, takže se to fakt vyplatí. Používám ho i na tělo a zvažuju peelingovou verzi. Vzhledem ke konzistenci je nejlepší používat dávkovač s pumpičkou. Moc nepění, což je asi jasné, ale umývá to a o to šlo...

Máte taky něco takového, kdy se nouzové řešení nakonec ukázalo jako nejlepší?

TRUE BLOOD

Za poslední dobu jsem narazila na dva blogy, které se zabývaly čistě „ženskými tématy“ – tady a tady. V debatách pod nimi jsem si všimla jedné věci, která mě zarazila – že problémová menstruace je z velké části buď považovaná za nutné zlo nebo řešená hormonální antikoncepcí. Nedělala jsem v tomhle ohledu žádný „výzkum“, takže nevím, jaké procento gynekologů řeší problémy menstruačního cyklu předepsáním hormonální antikoncepce, ale tak nějak mi stačí, že se to zjevně děje a nejde o nic ojedinělého. Takže bych na toto téma chtěla přidat pár vlastních postřehů. Téma samotné by zasloužilo daleko víc prostoru, je to materiál klidně na disertaci, ale pokusím se shrnout to nejpodstatnější.

Pokud člověka rozbolí žaludek, hlava, břicho, cokoliv tak, že ho to omezí v běžném provozu, neběží sice většinou hned k doktorovi, nicméně to ani nepovažuje (zcela přirozeně) za normální stav a buď se pokusí o nějakou samoléčbu nebo sice počká, až to přejde samo, ale dává si pozor, kdyby se to mělo opakovat. V případě menstruace se však bere tak nějak za normální, že je dotyčné mizerně a musím říct, že některé příznaky jsou docela děsivé a skutečně nezávidím nikomu, kdo to musí každý měsíc snášet. Já bych se moc ráda podívala na tuhle věc blíž.

Menstruace je naprosto přirozený jev a proces – třeba jako trávení, metabolismus tuků a tak. Nic z toho nás nebolí. Nebolí nás to proto, že pokud mechanismus funguje správně a vše je jak má být a tělo a duše je v rovnováze, nebolí nás nic. Bolest a jakýkoliv nepříjemný tělesný symptom je signál, že věci se nedějí, jak by měly, že rovnováha byla někde porušena. Bolest a nemoc je komunikační prostředek, který nás má přivést k jádru problému, není to patologie sama o sobě. To je důvod, proč není dobré brát jakákoliv analgetika na cokoliv – bolest sice přejde, ale už se nedozvíte, co vám chtěla říct. Asi tak, jako když jsem se před pár týdny nepohodla s kamarádem a když mi asi po třetí řekl tu samou věc, tak jsem mu řekla, ať už je zticha, odešla a pak mu nezvedla telefon, když volal. Já tedy doufám, že se ta situace nebude opakovat, ale jistě to vědět nemůžu, když nevím, co mi chtěl říct... Tím nechci říct, že má člověk trpět jak zvíře a čekat na nějaké osvícení, které mu osvětlí, co mu tedy vlastně je. Jde o přístup k tomu problému.

Pokud se někdo snaží problémovou menstruaci „přežít“, protože ví, že to přejde a bude zas dobře, případně si vezme právě jen něco proti bolesti, tak v tom lepším případě okrádá sám sebe o několik dní plnohodnotného fungování, v horším ignoruje, že má někde nějaký problém, který bude nejspíš narůstat, pokud zůstane nevyřešený. Abych jen nestrašila – jsou věci, které klidně odezní samy od sebe, nebo tedy spíš tím, že z nich člověk „vyroste“ (podoba a charakter menstruace se právě proto často změní po porodu prvního dítěte), ale proč trpět, když to není nutné a ještě se tím dají vyřešit nějaké další věci a dozvědět se něco o sobě.

K hormonální antikoncepci řeknu jen tolik, že jako prostředek proti nechtěnému početí ji naprosto uznávám, to je na volbě každého, ovšem v případě problémů s menstruačním cyklem je to asi tak, jako byste přišli k doktorovi, že máte podebraný kotník a on vám navrhl, že vám teda nohu pod kolenem uřízne, dostanete protézu a když si to časem rozmyslíte a budete chtít nohu zpět, tak vám ji zkusí přišít, což se tedy nejspíš podaří, ale na 100% vám to slíbit nemůže.

Menstruace jako taková je podstatou a esencí ženské energie, je to materializace té síly, kterou má právě jen žena – schopnosti přivést na svět nový život. Je to temná a archetypální síla, naprosto iracionální, která muže děsí. Tím nemyslím nic špatného, muž a žena jsou přímé protiklady, jin a jang a je tedy logické, že podstatě toho druhého pólu jeden ani druhý nerozumějí a jelikož mužská energie je ta světlá, racionální, ohnivá, je jasné, že ta ženská strana je pro ně děsivější, než je tomu naopak, navíc i ten nejsilnější muž byl kdysi mimino 100% odkázané právě na tuto ženskou energii a každý z nich to ví. Proto je ten nejvlastnější projev této energie v mnoha kulturách tabuizovaný. Velmi hezky to vystihuje jedna hláška, o které si zaboha nevzpomenu, odkud je. Logicky si tedy nepamatuji kontext, nicméně jeden muž ospravedlňuje svoji nedůvěru v ženské plémě slovy „Nevěřím ničemu, co sedm dní krvácí a neumře.“ Když to vezmete kolem a kolem, tak je to fakt zatraceně divný :-)

My ale nežijeme v harmonickém zřízení, žijeme ve společnosti, kde je velmi silně akcentován právě mužský princip. To nechápejte nijak feministicky, jde o obecné zaměření společnosti, nikoliv o to, kdo má jaké výhody. V naší společnosti je všechno ženské spíše potlačeno, což je jasné každému, kdo se trochu zajímal o polaritu jin a jangu. Takže prožívat naprosto přirozeně a v souladu se svoji nejhlubší podstatou svoji vlastní ženskost, není zrovna jednoduché.

A o to tu právě jde – problémy s menstruací nebo menstruačním cyklem poukazují právě k tomu, že energie neproudí, jak má a že věci, které jsou s podstatou ženskosti spojeny, nejsou prožívané tak, jak by měly být. Což zahrnuje samozřejmě i sex, partnerské soužití, rodinu, výchovu dětí... To jsou všechno oblasti, kde se ženská energie projevuje nejsilněji a problém tedy může vězet téměř kdekoliv. Z vlastní praxe znám například poruchy délky cyklu v důsledku partnerských neshod, bolestivou a špatně prožívanou menstruaci v důsledku problematického vztahu k matce, prudké záchvaty migrény na začátku menstruace, za kterými byly nepříjemné sexuální zážitky...

Zrovna tak může dost pomoci homeopatická léčba , pokud se člověk bojí jít až tak hluboko, jak je tomu většinou v psychosomatice potřeba, případně je možné zkusit bylinky – jak naše lokální bylinkářství, tak ajurvéda nabízí poměrně dost variant harmonizace cyklu. Osobně jsem pro kombinaci všeho zmíněného, pokud chceme dosáhnout skutečné a trvalé nápravy. Ale je potřeba počítat s tím, že tento způsob léčby je spíše celoživotní cestou k vlastní duši než jednorázovým řešení, kdy něco spolku nebo si popovídám s terapeutem a všechno do sebe zapadne a já pojedu nanovo jako předtím.

Nicméně co může udělat každá žena, aniž by někam chodila a něco s někým řešila, je to, že začne akceptovat menstruaci jako něco přirozeného, jako něco, co je potvrzením její nejhlubší síly. Jako dobu, která je víc než kterákoliv jiná vhodná k tomu, aby se zabývala sama sebou jako ženou, je to jen její čas. Všechny ty „nepěkné“ průvodní jevy menstruace jako zhoršená pleť, rychle se mastící nebo plihnoucí vlasy, zhoršená nálada, nejsou nic jiného než hráz postavená právě té mužské energii, která je jinak dost vlezlá a agresivní. Pleť a kůže vůbec je symbolem hranic, které máme, takže zhoršená pleť značí přání, aby se k nám nikdo nepřibližoval, zplihlé vlasy naznačují přechodný úbytek životní síly, zhoršená nálada odpuzuje obecně. Prostě celé tělo naznačuje, že opravdu není vhodná doba na nějaké laškování. Samozřejmě není vyloučené mít i během menstruace chuť na sex a tím pádem jsou tyhle signály spíš na škodu, to ale nic nemění na tom, že je v tu dobu tělo zranitelnější a náchylnější k infekcím, takže zvýšená opatrnost je také na místě. 

Takže ono to není o tom, že by nám to tělo dělalo nějaké naschvály a nutilo nás odepsat týden z našeho jinak tak úžasného života. Pokud se tak děje, znamená to jen tolik, že někde je něco, co zas až tak úžasné není.

PŘEDSEVZETÍ

Tak dlouho jsem chtěla napsat něco smysluplného, až tu nakonec není už víc jak měsíc nic :-) Ale já si před koncem roku neprozřetelně přála, aby se mi všechny události, který ten rok minulý přinesl, srovnaly natolik, abych mohla začít ten nový tak nějak s čistým stolem. Akorát mi zas až tak úplně nedošlo, kolik toho ve skutečnosti bylo a ty poslední dva měsíce roku byly opravdu nabité :-) Člověk by si měl dávat velký pozor, co si přeje, by se mu to taky mohlo splnit :-) Ale jsem za to moc ráda a i když jsem to samozřejmě odnesla občas i po fyzické stránce, tak si konečně můžu být jistá, že ten největší a nejhorší bordel je už na cestě na skládku a já už jen vymetám pavučiny z koutů :-)

Takže k tématu – dáváte si předsevzetí? Já totiž ano, ne až tak často do nového roku, ale pokaždé jsem si dávala nějaké do nového školního roku (já přestala studovat až ve 32, takže je logické, že můj život byl tím školním harmonogramem utvářen docela dlouho a stále mám problém s tím, že se v září nic neděje, ale naštěstí začnou už brzy chodit do školy děti a bude to zpátky :-) ). Samozřejmě jsem nedodržela nikdy nic. Říkám „samozřejmě“, protože podle mé zkušenosti to tak má většina lidí a právě kvůli tomu si spousta z nich už žádná další předsevzetí nedává. No a to je právě to, co není zrovna nejlepší. Jde totiž o to, že když na předsevzetí rezignujeme, tak tím vlastně sdělujeme, že nic nečekáme a nic nechceme, že pasivně čekáme, co se stane a že se nejspíš stane to, co loni, takže nic. A „člověk je chudákem teprve, když už nic nechce“ napsal v jedné svojí knize Remarque (nemysleli jste si, že vyváznete bez citátu, že ne :-) ). Jenže většina z nás je, bohužel, přesně v tomto duchu vychovaných. „A nechceš toho trochu moc?“ „Raději se moc netěš, ať nejsi zklamaná/ý.“ „Nemůžeš mít všechno, co si zamaneš.“ „Všechno nejlepší a ať se ti splní aspoň něco, co si přeješ.“ Atd.... A člověk si raděj nic moc nepřeje a je spíš připraven na tu horší variantu a ejhle, ona zrovna ta horší varianta přijde. Což mu ovšem potvrdí, že takhle to prostě chodí a že je potřeba to akceptovat (a přát si příště ještě míň a připravit se na ještě horší eventualitu, když to tedy tak krásně funguje). 

No a to je začátek konce nebo spíš je to úplný konec, pokud se ovšem nerozhodnete tuhle katastrofickou knihu zahodit a začít psát něco úplně jiného, nějakou harlekýnku nebo tak něco :-) A začátek roku je na zahazování špatných knih naprosto ideální příležitost. A jako vhodný abstrakt vaší nové knihy mohou posloužit právě vaše předsevzetí. Ale aby vše fungovalo, jak má, je potřeba dodržet pár věcí. Jestli jste někdy četli rozhovor s nějakým spisovatelem, tak většina z nich vám řekne, že jakmile začnou psát, tak si ty postavy začnou tak trochu žít svým vlastním životem a oni často ani dopředu nevědí, kam je to za pár stránek dovede. 

Takže pravidlo první – stačí vám začátek. Nepotřebujete mít určený prostředek a konec, začátek stačí. Máte pocit, že byste ve svém životě rádi něco změnili třeba co se týče zdravého životního stylu? Tak zapomeňte na to, jak budete každý den běhat, zhubnete deset kilo a budete jíst jen organické potraviny. Pro začátek bude úplně stačit, když budete pravidelně jíst ty úžasné kapsle od Organic India, co vám už rok a půl stojí na myčce :-) Protože ono nejde o to, udělat něco velkého. Jde o to ZAČÍT. A jakmile skutečně začnete, snadněji pak přijde efekt sněhové koule, kdy se na danou aktivitu nabalují další a další věci a na konci roku jste možná někde trochu jinde, než byste si na začátku mysleli, ale někde, kde je to daleko lepší, než byste se kdy odvažovali doufat. 

Ale abyste opravdu začali, je potřeba si určit něco, s čím můžete začít okamžitě a co vám zabere minimum času a energie. Abyste minimalizovali výmluvy na práci, únavu, nemoc... Pět dřepů, dvě stránky z knihy, lžička rakytníkového oleje, desetiminutová procházka přes park...to zvládnete. Není důležité, CO to bude. Důležité je, že začnete NĚCO DĚLAT. Protože ta vzdálenost mezi tím, co máte a tím, co chcete, má jen jedno jméno – AKCE.

A když už začnete, tak zrovna tak důležité je nepřestat, což je další kámen úrazu co se týká předsevzetí. Člověk pln nadšení začne, nadšení trvá tři dny, pak do toho něco vleze, no, když to nebylo včera, tak dnes se taky nic nestane, doženeme o víkendu, jé víkend pryč, ty jo a má to ještě cenu, no vždyť ono je to vlastně jedno, nějak bylo a nějak bude. Sbohem a šáteček. Jestli máte za sebou jen půlku nedokončených věcí co já, dobře víte, o čem je řeč. 

Často se udává (na základě jistých behavioristických výzkumů), že taková magická hranice pro vytvoření návyku je 21 dní. Já se v tom trošku hrabala a je tedy fakt, že žádná opravdu prokazatelná studie nejspíš neexistuje, ale zas na druhou stranu je pravda, že 21 dní je docela dlouho a pokud to zkusíte, tak výsledek se rozhodně dostaví (mám kamaráda, který už třicet let excesivně chlastá a že je ještě naživu a v poměrně slušné kondici, je možná i tím, že díky svojí práci je vždycky tři týdny doma a tři týdny v práci, kde nepije vůbec). Rozhodně je ale fajn nějakou takovou hranici mít, ať je to pravda nebo ne, protože pak máte v hlavě, že když to vydržíte, tak pak už bude všechno cajk a jak to jednou máte v hlavě, tak se to většinou vyplní. 

Ale řekla bych, že je jedna věc, která je ještě daleko důležitější než nějaké tvoření návyku. A to je motivace. A motivace je něco, co byste měli podrobit daleko hlubšímu zkoumání, než samotné provedení daného záměru. Protože to, že něco chcete, ještě vůbec neznamená, že to opravdu chcete. Přijde vám to jako nesmysl? Tak schválně – co vás napadne jako první, že chcete? Když pominete zdraví, světový mír a tak.... Většinou peníze. Logický, bez peněz můžete těžko fungovat a je s nimi většina věcí o dost jednodušších. Chtít peníze není nic špatného. 

Ale teď si zkuste vzpomenout na nějaký okamžik vašeho života, kdy jste byli skutečně šťastní. Ale opravdu tak, že z vás všechno spadlo, měli jste pocit, že celý vesmír tu je jen pro vás a že to, jak jsou věci právě teď, je to nejlepší možné uspořádání? Ne, nechci moralizovat, že štěstí si za peníze nekoupíte, to není až tak jistý, lepší je být bohatý a zdravý ako chudobný a chorý, že ano... Chci tím říct, že ve skutečnosti nechcete peníze. Peníze jsou potištěný papír. Ani nechcete to, co si za ty peníze pak koupíte. Chcete ten pocit, ten prožitek, tu emoci. 

A s tím můžete udělat to samé – začít postupně. Protože každý má něco, co mu dělá radost. Oblíbenou písničku. Ranní kávu. Oblíbený seriál. Kytku... To je jedno, ale ten efekt sněhové koule funguje stejně, začněte a ono se to bude postupně nabalovat. Jenomže člověk je naučený tyhle věci odsouvat, že to není až tak důležitý. Ale ono to je sakra důležitý. Protože cítit se dobře je to největší, co pro sebe můžete udělat. Má to vliv na všechno – na zdraví, na partnerské vztahy, na práci.... Emoce jsou strašně silná energie a bohužel máme sklony přeceňovat ty negativní a nechat se jimi převálcovat a opomíjet ty pozitivní, které jsou ale ve skutečnosti silnější. Nevěříte? A už vás někdo rozesmál, když jste brečeli? Určitě ano. A stalo se vám to i naopak? Mně nikdy. Spíš se mi stalo, že když jsem se smála, tak mě naprosto nevhodně rozesmály i smutný věci. Nejsem žádný sluníčkář, ale pozitivní emoce jsou prostě silnější a my je naprosto programově odsouváme někam na později, protože přece napřed práce, potom zábava a kdo se furt směje je buď sjetej nebo podezřelej. Jakoby dobrý pocit, radost, štěstí a tak bylo něco, co si musíme napřed zasloužit. Odpracovat. Odtrpět. Taky jsem to tak dlouho dělala. A už nebudu. Takže moje předsevzetí do nového roku je jen jedno – poslouchat svoje emoce, negativní přijímat a pozitivní násobit. A jaké je to vaše?

TAG Libster Blog Award

Táňa z blogu Vanity Time mě nominovala na tenhle tag, za což jí děkuju a protože ji mám fakt ráda, tak ho i udělám :-)

Jaká jsou pravidla:

          1) vymyslet deset zajímavých věcí o sobě

          2) napsat, kdo Vás nominoval

          3) odpovědět na deset otázek

          4) nominovat pět blogerek, které mají méně než 400 pravidelných  čtenářů


Takže jdeme na to. Nevím, jestli jsem tak zajímavá, aby to vydalo na deset věcí, ale uvidíme.

Nemám ráda čokoládu (a ocením, když si to manžel, který blog pravidelně čte, konečně zapamatuje :-) ).

Přestože mám necelých 168 cm, tak jsem přes deset let hrála závodně volejbal a většinu času na pozici smečařky nebo blokařky. Ačkoliv jsem měla několikrát možnost posunout se do vyšší soutěže, tak jsem to nikdy neudělala právě z důvodu, že to bych při svojí výšce mohla být jen nahrávačka a to jsem nechtěla.

Za poslední cca rok mi asi deset lidí naprosto nezávisle na sobě řeklo, že jsem čarodějnice. WTF??? :-) Většina to sice myslela dobře,ale i tak...princezna, ano, vždycky jen princezna :-)

Miluju hady. A sakra, jestli to nějak nesouvisí s předešlým.... :-)

Nesnáším černý pepř, jsem schopná detekovat jeho mikroskopické množství v jakémkoliv jídle klidně už z vůně a prostě to nemůžu jíst.

Při stěhování jsem zjistila, že vlastním přes dvě stě kilo knih a většinu jsem četla.

Přes svoji čtecí mánii nesnáším knihovny a nikdy jsem do žádné moc nechodila. Což mě v podstatě odsuzuje ke čtení kvalitní literatury, protože při současné ceně knih si něco, co jen přečtu a pak definitivně odložím, kupovat nebudu. Ale není to tím, že bych musela mít jen nové knihy, antikvariáty miluju. Co mi vadí na knihovnách, fakt nevím...

Nesnáším přehánění a dogmatismus v jakémkoliv směru, jsem typická Váha.

S tím souvisí i to, že nesnáším konflikty a to do té míry, že mi to občas způsobuje fyzické problémy. Když jsem měla vlastní podnik a zaměstnávala pár lidí, tak to šlo tak daleko, že jsem sama před sebou maskovala jejich pochybení a průsery a doufala, že se sami chytnou za nos a nebude se to opakovat. Ne, opravdu nejsem ideální podnikatel, zato jsem ideální zaměstnavatel, většina mých zaměstnanců mě zbožňovala :-)

Párkrát v životě jsem brala antidepresiva a od té doby zastávám názor, že je to to nejhorší, co může člověk udělat a opravdu mě děsí situace, kdy vám kdejaký doktor předepíše ta úžasná antidepresiva „třetí generace“ třeba na poruchy spánku, bolesti hlavy a cokoliv jiného. Jsem v tomto ohledu dost radikální a jsem přesvědčená o tom, že antidepresiva nepotřebuje vůbec nikdo.

Deset putovních otázek

Jak dlouho máš založený blog?
Chvilku, tři měsíce. Předtím jsem už jeden blog měla, ale nebyl veřejný.

Máš nebo chceš tetování?
Nemám a chtěla bych, ale nevím, jestli to v mým věku už není trochu trapný. Uvažovala jsem, že si nechám někam vytetovat děti, jenže to má teď každá druhá pseudocelebrita a to mě spolehlivě odpuzuje. Ale pořád mám hlavě jeden obrázek z přebalu CD od Sigur Ros a možná na něj někdy dojde.

Bez které kosmetické věci nevyjdeš z domu?
Pokud nejedu někam přes noc, nenosím s sebou nic. Snad kromě balzámu na rty a krému na ruce, ale ani to není pravidlo, když dojdou nebo vyměním kabelku, chodím třeba měsíc bez a pořád nadávám, ale pak na to doma stejně zase zapomenu...

Máš krátké nebo dlouhé vlasy?
Dlouhé.

Co si dáváš nejraději ve Starbucks?
Nechodím tam, už tak se dost stydím za to, co piju za břečku doma (piju rozpustný přeslazený kafe s mlíkem). Venku naopak trvám na tom, že když už, tak chci opravdu dobou kvalitní kávu.

Jaké roční období máš nejraději?
Přechodová období – jaro a začátek zimy.

Kniha nebo film?
Tak půl na půl, odjakživa teda daleko víc čtu, ale to hlavně proto, že kniha jde vzít kamkoliv. A dokud to šlo, byla jsem pravidelným divákem filmového klubu na dvojce, ale po narození dětí dostal přednost spánek. Ale už se k tomu snažím vracet, hrozně mi to chybí, film a kniha jsou pro mě dvě naprosto rozdílná a nezaměnitelná média.

Jak dlouho ti trvá než se nalíčíš?
Jak kdy, většinou tak deset minut, pokud si líčím i oči, což nedělám každý den.

Nosíš umělé nehty?
Nesnesu cokoliv umělého.

Nejoblíběnější blogerka
Trb

Nominovat nikoho nebudu, ale za poslední dobu jsem objevila tři malé blogy, co se mi fakt líbí. Já tedy čtu jen kosmetické blogy, beru kosmetiku jako koníček, takže ty blogy k tomu patří, jinak blogy nečtu, nějak mě to nebaví. O to víc mě těší, že někdo čte mě :-)

Osamělá cyklistka

Zápisky proLišku

Kiss a Bee