TAG Libster Blog Award

Táňa z blogu Vanity Time mě nominovala na tenhle tag, za což jí děkuju a protože ji mám fakt ráda, tak ho i udělám :-)

Jaká jsou pravidla:

          1) vymyslet deset zajímavých věcí o sobě

          2) napsat, kdo Vás nominoval

          3) odpovědět na deset otázek

          4) nominovat pět blogerek, které mají méně než 400 pravidelných  čtenářů


Takže jdeme na to. Nevím, jestli jsem tak zajímavá, aby to vydalo na deset věcí, ale uvidíme.

Nemám ráda čokoládu (a ocením, když si to manžel, který blog pravidelně čte, konečně zapamatuje :-) ).

Přestože mám necelých 168 cm, tak jsem přes deset let hrála závodně volejbal a většinu času na pozici smečařky nebo blokařky. Ačkoliv jsem měla několikrát možnost posunout se do vyšší soutěže, tak jsem to nikdy neudělala právě z důvodu, že to bych při svojí výšce mohla být jen nahrávačka a to jsem nechtěla.

Za poslední cca rok mi asi deset lidí naprosto nezávisle na sobě řeklo, že jsem čarodějnice. WTF??? :-) Většina to sice myslela dobře,ale i tak...princezna, ano, vždycky jen princezna :-)

Miluju hady. A sakra, jestli to nějak nesouvisí s předešlým.... :-)

Nesnáším černý pepř, jsem schopná detekovat jeho mikroskopické množství v jakémkoliv jídle klidně už z vůně a prostě to nemůžu jíst.

Při stěhování jsem zjistila, že vlastním přes dvě stě kilo knih a většinu jsem četla.

Přes svoji čtecí mánii nesnáším knihovny a nikdy jsem do žádné moc nechodila. Což mě v podstatě odsuzuje ke čtení kvalitní literatury, protože při současné ceně knih si něco, co jen přečtu a pak definitivně odložím, kupovat nebudu. Ale není to tím, že bych musela mít jen nové knihy, antikvariáty miluju. Co mi vadí na knihovnách, fakt nevím...

Nesnáším přehánění a dogmatismus v jakémkoliv směru, jsem typická Váha.

S tím souvisí i to, že nesnáším konflikty a to do té míry, že mi to občas způsobuje fyzické problémy. Když jsem měla vlastní podnik a zaměstnávala pár lidí, tak to šlo tak daleko, že jsem sama před sebou maskovala jejich pochybení a průsery a doufala, že se sami chytnou za nos a nebude se to opakovat. Ne, opravdu nejsem ideální podnikatel, zato jsem ideální zaměstnavatel, většina mých zaměstnanců mě zbožňovala :-)

Párkrát v životě jsem brala antidepresiva a od té doby zastávám názor, že je to to nejhorší, co může člověk udělat a opravdu mě děsí situace, kdy vám kdejaký doktor předepíše ta úžasná antidepresiva „třetí generace“ třeba na poruchy spánku, bolesti hlavy a cokoliv jiného. Jsem v tomto ohledu dost radikální a jsem přesvědčená o tom, že antidepresiva nepotřebuje vůbec nikdo.

Deset putovních otázek

Jak dlouho máš založený blog?
Chvilku, tři měsíce. Předtím jsem už jeden blog měla, ale nebyl veřejný.

Máš nebo chceš tetování?
Nemám a chtěla bych, ale nevím, jestli to v mým věku už není trochu trapný. Uvažovala jsem, že si nechám někam vytetovat děti, jenže to má teď každá druhá pseudocelebrita a to mě spolehlivě odpuzuje. Ale pořád mám hlavě jeden obrázek z přebalu CD od Sigur Ros a možná na něj někdy dojde.

Bez které kosmetické věci nevyjdeš z domu?
Pokud nejedu někam přes noc, nenosím s sebou nic. Snad kromě balzámu na rty a krému na ruce, ale ani to není pravidlo, když dojdou nebo vyměním kabelku, chodím třeba měsíc bez a pořád nadávám, ale pak na to doma stejně zase zapomenu...

Máš krátké nebo dlouhé vlasy?
Dlouhé.

Co si dáváš nejraději ve Starbucks?
Nechodím tam, už tak se dost stydím za to, co piju za břečku doma (piju rozpustný přeslazený kafe s mlíkem). Venku naopak trvám na tom, že když už, tak chci opravdu dobou kvalitní kávu.

Jaké roční období máš nejraději?
Přechodová období – jaro a začátek zimy.

Kniha nebo film?
Tak půl na půl, odjakživa teda daleko víc čtu, ale to hlavně proto, že kniha jde vzít kamkoliv. A dokud to šlo, byla jsem pravidelným divákem filmového klubu na dvojce, ale po narození dětí dostal přednost spánek. Ale už se k tomu snažím vracet, hrozně mi to chybí, film a kniha jsou pro mě dvě naprosto rozdílná a nezaměnitelná média.

Jak dlouho ti trvá než se nalíčíš?
Jak kdy, většinou tak deset minut, pokud si líčím i oči, což nedělám každý den.

Nosíš umělé nehty?
Nesnesu cokoliv umělého.

Nejoblíběnější blogerka
Trb

Nominovat nikoho nebudu, ale za poslední dobu jsem objevila tři malé blogy, co se mi fakt líbí. Já tedy čtu jen kosmetické blogy, beru kosmetiku jako koníček, takže ty blogy k tomu patří, jinak blogy nečtu, nějak mě to nebaví. O to víc mě těší, že někdo čte mě :-)

Osamělá cyklistka

Zápisky proLišku

Kiss a Bee

3 "P" PRO POKOJNÉ PŘEŽÍVÁNÍ

Tak napřed mě samozřejmě napadlo, že vytvořím i úvod, který bude celý jen na „p“, ale zas by bylo asi dobrý, kdyby to dávalo nějaký smysl a navíc nejsem žádný literát, takže bych dala tak jednu větu a i ta by byla tak akorát na „p...“. No nic. Měla jsem toho poslední dobou hodně, potkávala se s mnoha lidmi a jelikož (jak to zrovna včera trefně vyjádřila jedna moje kamarádka) „každému dneska něco je“, tak většina hovorů se vždycky po čase stočí na to, co dělám a já pak vysvětluju, jak to s tou psychosomatikou je a tak... No a jak se tak snažím věci říkat pokud možno stručně a srozumitelně, tak mi z toho vylezlo takové, sice zjednodušené, ale přesto stále funkční tříkrokové schéma, které lze uplatnit nejen v psychosomatice, ale při práci na sobě obecně. Ale už k věci. 

1. Pokorné pozorování

Myslím, že každý, kdo se začal alespoň maličko někdy zabývat nějakým osobním rozvojem, byl na začátku konfrontován s jednou, ne zcela příjemnou věcí, a sice zjištěním, jak strašně málo se ve skutečnosti zná. Ona je spousta věcí, podle kterých fungujeme, docela vtipně a důmyslně ukryta a jakmile to člověk začne rozklíčovávat, tak nachází stále častěji věci, o kterých vůbec nevěděl a často takové, o kterých by raději nevěděl i dál, ale už je pozdě :-) No a pokud toho v této fázi nenecháte, protože máte pocit, že to není možné/přeskočí vám/nic nemá cenu/nikdy se k ničemu stejně nedoberete/předtím vám bylo rozhodně líp... (cokoliv a v jakékoliv kombinaci), tak právě nastal čas na to „pokorné pozorování“. 

Všichni jistě někdy viděli nějaký film nebo dokument, kdy se člověk integroval do skupiny divokých zvířat jako třeba Gorily v mlze nebo tak něco. Jde o tu fázi, kdy přírodovědec, ač vybaven nespornými teoretickými znalostmi, tráví dny prakticky jen tím, že sedí v povzdálí a pozoruje chování objektu svého zájmu. Pokora je při tomto naprosto zásadní, protože bez vědomí, že on je ten, kdo se učí a kdo je vlastně vetřelec, daleko nedojde. Jeho znalosti mu v této fázi slouží výhradně k usnadnění interpretace toho, co vypozoroval, ale často také dojde k tomu, že jsou mu spíš na překážku. 

No a při práci s vlastní myslí je na tom člověk podobně. Člověk ví nebo si myslí, že ví, spoustu věcí, ale dokud si pokorně nesedne a nezačne bez předsudků pozorovat, co že se to v něm vlastně děje, tak se mnoho nedozví. Ten příměr s divokými zvířaty není vůbec zvolen náhodně. Protože divoká zvířata člověk nesoudí, zapomene na dělení, co je dobré nebo špatné a akceptuje jejich realitu takovou, jaká je. A takto je třeba přistoupit i sám k sobě, protože jinak se vystavujete nebezpečí, že si začnete lhát do kapsy, abyste sami před sebou vypadali lépe a celá vaše námaha přijde vniveč.

Nejlepším vodítkem jsou tady emoce a tělesné pocity. Člověk de facto zkoumá svoje reakce na podněty každodenního života. Co vás znervózňuje? Rozesmutní? Naštve? Co vás vyděsí? Kdy vás začne škrábat v krku nebo začnete z ničeho nic kašlat? Píchne vás v zádech? V hlavě? A tak dále... Samozřejmě to nemusíte dělat celý boží den, to by vám asi nejspíš opravdu hráblo, ale pokud se jedná o nějaký větší diskomfort, je dobré ho zaznamenat a pokusit se najít, na základě čeho vznikl. Každý má nějaký problém, který je důležitější než ty ostatní a který mu otravuje život víc a u toho je dobré začít. Já třeba často chytám z ničeho nic (tedy ne úplně „z ničeho nic“ samozřejmě) hroznýho nerva, kdy mám chuť na všechny začít řvát, ať mě nechají na pokoji, aniž by ti chudáci kolem dělali něco výrazně jiného než normálně, často naopak i ve chvílích, kdy je relativně klid. Než jsem přišla na to, v čem to vězí, tak jsem z toho byla docela vyjetá, měla špatný svědomí, že vůbec něco takového cítím, když mi nikdo nic nedělá a hlavně se mi to docela špatně ovládalo, sice jsem se snažila, ale stálo mě to spoustu energie. Následně jsem vypozorovala, že se k tomu druží i určité fyzické příznaky, respektive, že následují, ale já si je s tím nikdy nespojila. Pak už to šlo interpretovat daleko líp. 

Pravidlo je většinou takové, že emoce je reakce na něco vnějšího (nebo třeba na nějakou vaši myšlenku či představu) a tělesný příznak je jakoby zesílený vliv té emoce (je to dost zjednodušené, ale dá se podle toho takto orientovat). Triviální příklad – potkáte na chodbě kolegu, kterého byste nejraději odeslali do patřičných míst, ale samozřejmě to neuděláte, takže o tom raději ani nepřemýšlíte, protože jste slušně vychovaní a něco takového se prostě nedělá a následně vás zaškrábe v krku a musíte si odkašlat. Ta emoce vybublala na povrch skrz ten kašel. Není to tak pokaždé, ale pokud je emoce silná nebo pro vás jde o nějaký zásadní problém, nějaký fyzický příznak se k tomu druží prakticky pokaždé a jde jen o to, naučit se si toho všímat. 

2. Přijetí

Takže jste na základě pozorování zjistili něco o sobě. Ve většině případů se jedná o něco, co se vám zas až tak moc nelíbí nebo jste o tom minimálně neměli ani tušení, že byste mohli něco takového cítit, v opačném případě byste o tom nejspíš dávno věděli, člověk nemá žádný důvod tajit sám před sebou věci, které by na sobě ocenil (kolegu z předchozího odstavce možná nemáte rádi jen proto, že jeho povýšili a vás ne a že mu prostě závidíte). 

Ale pokud jste z pozorování nevypustili tu pokoru, jste nuceni zkonstatovat, že věci prostě jsou, jak jsou. Jako velmi přesný příklad takového nepříjemného „odhalení“ může být třeba to, že matka na mateřské zjistí, že se sice strašně snaží a dělá, co může, ale že ji ve skutečnosti nijak extra netěší trávit s dětmi 24 hodin denně. Je samozřejmě spousta lidí, pro které to není nijak bolestné zjištění, ale pokud jde třeba o dceru superobětavé matky, která žila jen pro rodinu a bylo tak nějak logické, že dcera bude dělat to samé, může to způsobit docela silný vnitřní konflikt a obrovské pocity viny. 

A takových věcí je spousta a skoro vždy jde konflikt mezi tím, co si člověk myslí, že by měl nebo co by rád byl a co ve skutečnosti je. Možná nejste tak chytří, obětaví, stateční, samostatní, zodpovědní, pořádní, pečliví, rozhodní, věrní, pravdomluvní....jak byste chtěli, jak by vás ostatní rádi viděli a vy pro ně ten obraz ochotně vytváříte nebo jak vás od malička učili, že byste být měli. A jsme u toho přijetí. To je totiž naprosto zásadní pro to, aby život vůbec stál za to, aby se s ním člověk babral. Přijmout se takový, jaký člověk opravdu je a mít se takový rád. Vaši kamarádi přece taky nejsou dokonalí a váš partner taky ne. A přesto je máte rádi. Tak proč mít jiné měřítko na sebe? Pokud budete partnera nebo přátele každý den prudit s tím, co by měli dělat jinak, lépe a budete ignorovat, jací ve skutečnosti jsou, asi je dlouho mít nebudete. Ale sami od sebe neutečete a dokud se nepřijmete a nebudete se mít rádi i s tím, co se vám na sobě nelíbí, budete se akorát trápit, budete nemocní a veškerá vaše snaha o nějakou nápravu bude bez úspěchu. 

Ale tím „mít se rád“ mám na mysli opravdu to samé, jako když se zamilujete do někoho jiného. Přesně ten stav, kdy vám ten člověk připadá úžasný ne proto, že by vám připadal dokonalý, ale proto, že ho milujete se vším všudy. Jako když si koupíte psa, co je strašně hnusnej. Griffonka třeba :-) Omluva majitelům :-) Protože nikdy nikdo vás ve skutečnosti nebude znát lépe než se poznáte vy sami a tudíž nejvíc důvodů k tomu mít se rád, má vždycky člověk sám. Vím, že to spoustě lidí zní divně a chci se k tomu vrátit v samostatném postu, ale sebeláska je skutečně základ všech zdravých vztahů – jak k sobě, tak k ostatním lidem.

3. Pokrok

Takže jsme něco objevili, moc se nám to nezdá, ale co už, prostě jsme takoví a máme se rádi i s tím. Ale nikde není napsané, že by to tím taky mělo skončit. Protože pokud se vám to skutečně moc nelíbí nebo vám to komplikuje život, není důvod, proč byste v tom měli setrvávat (ale zas to nepřehánějte a toho griffonka nedávejte do útulku, přestože vám došlo, že je fakt hnusnej :-) ). 

Protože teď už jste ve fázi, kdy se to změnit dá. Víte, co se děje, víte, z čeho to přibližně vzniká a netrápí vás pocity viny ani pocity méněcennosti z toho, že to tak máte. Takže jste schopni danou situaci zanalyzovat a najít pro sebe nějaké řešení, které ale už nebude z toho šuplíčku „měl bych“, ale ze šuplíčku „chci“. A to je změna, která je naprosto zásadní a která vás posune doslova do jiné reality. Protože najednou děláte něco, co rezonuje s vaší duší, něco, co je skutečně správně a co vám prospívá a pro co jste se sami rozhodli na základě toho, že chcete, aby váš život byl lepší. A to je sakra velký rozdíl. Protože pak je vám dobře. Opravdu dobře a po všech stránkách. No a když z dané cesty přece jen nechtíc někde vybočíte, tak vám začne cukat oko, brnět noha, škrábat v krku...a vy už budete vědět, co to znamená a co s tím. Ano, je to skoro nekonečný proces, ale to, co člověku na začátku trvá klidně několik měsíců, budete zvládat časem třeba za dva dny. A to už za to stojí, nemyslíte?

ZVYK JE ŽELEZNÁ KOŠILE

Toto je naprosto tendenční článek vycházející z mojí momentální frustrace jednou konkrétní osobou, takže je to spíš taková autoterapie. Jde o to, že vzhledem ke svému „postižení“ psychologií, psychoanalýzou a spol., mám nutkavou tendenci hledat příčiny psychického nepohodlí blízkých lidí a následně se jim snažím nějak pomoci, protože mě prostě deptá, když vidím, že se někdo trápí nebo mu něco je a je přesvědčený, že s tím nic nejde, že se mu prostě nedaří a má smůlu a je to proto, že je takový a makový a hotovo.

Protože jsem se hodně dlouho a hodně důkladně zajímala o psychoanalýzu, měla jsem dlouho tendence hledat příčiny těchto věcí v nějakých traumatech z dětství a blocích, které máme z minulosti a po narození dětí se tato tendence v určitém směru ještě posílila, protože dokud nemáte děti, tak si absolutně neumíte (i když myslíte, že umíte) představit sílu té vazby, které má dítě na matku. Díky tomu jsou děti zhruba až do 6 let schopné reagovat na matčiny stavy naprosto neuvěřitelným způsobem, klidně do pár minut a klidně velmi vyhroceně, tj. třeba tak, že dostanou horečku nebo tak něco. Takže když vidím osobu, která je psychicky velmi nevyrovnaná a má silnou vazbu na matku, logicky se začnu šťourat hlavně v tomto.

V případě oné osoby jsem skutečně přišla na dost věcí, ale pořád mi to tak nějak nesedělo dohromady a hlavně spousta věcí zůstávala nevysvětlených. Ono totiž jde o to, že i když to tak na první pohled nevypadá, tak pokud se na věci díváte pouze z téhle stránky, tak je to dost zjednodušující (z toho pramenily neshody Junga s Freudem, které nakonec skončily jejich myšlenkovým rozchodem) a taky svým způsobem kladete příčinu problému vně subjektu. Osobě se něco stalo, nějakým způsobem ji to poznamenalo a ona teď trpí těmi následky. Takových věcí najde člověk mraky i u sebe a pak se dobře sedí v koutku a lituje, co nám to ten svět provedl. Blbý na tom je to, že vždycky najdete někoho, komu se staly daleko horší věci a kupodivu není v takovém srabu jako vy. Což je divný, že jo, logicky by se v tom měl plácat taky.

No a jsme zase zpátky u té mysli. Ono je totiž často skoro až jedno, co všechno se vám až do teď stalo, protože ono všem se něco stalo. Málokdo prožil celý svůj život skotačením po loukách zalitých sluncem. Nejdůležitější je to, jak se na dané události díváme, co si z nich jsme schopni odnést a jestli se jimi necháme zdeptat. A jsme zase u té jedné, ale z mého pohledu zásadní věci. Pokud se na ně díváme špatně, tj. tak, že nám daná věc neslouží, blokuje nás, omezuje a trápí, asi je na čase s tím něco udělat. A jestli máme pocit, že to nejde, tak bychom to asi měli zkusit nějak jinak. Jeden velmi pěkný výrok připisovaný Einsteinovi říká, že jen idiot dělá pořád dokola ty samé věci a očekává rozdílné výsledky.

Jenomže takhle zacyklení jsme na mnoha věcech skoro všichni, máme zafixované vzorce chování a myšlení, které vlastně ani nevnímáme a nepodrobujeme žádnému zkoumání prostě proto, že na ně jsme ZVYKLÍ. Ale zvyk je prostě vždycky jenom zvyk a je jedno, čeho se týká. I když říct „jenom“ zvyk, je docela zavádějící, je to skoro protimluv. Protože je to nejčastěji právě zvyk, který nás u něčeho drží a to i u věcí velmi destruktivních a často má takovou sílu, že máme pocit, že musí jít o nějakou vnější sílu. Já jsem třeba velmi skeptická, když se mluví o „fyzické“ závislosti na nejrůznějších věcech, ale o tom snad někdy jindy. 

Co uděláte, když vaši oblíbenou kavárnu, kam jste ZVYKLÍ chodit, najednou převezme jiný majitel, změní dodavatele, vymění obsluhu, upraví interiér... a vám se tam najednou zas až tolik nelíbí? Chvíli to asi ještě vydržíte, budete nadávat, ale pak se jednoho dne ve dveřích otočíte a vydáte se hledat něco jiného. Protože chodit někam, kde se vám vlastně nelíbí, jen proto, že jste to tak dělali předtím, by vám asi přišlo docela hloupé. 

A stejný princip je možné uplatnit i na způsob myšlení, chování a nahlížení na věci. Pokud připustíte, že v tom, jak myslíte a jak věci vnímáte, jde minimálně z 90% o zvyk, že to není něco, co jste si sami vybrali, protože vám to tak vyhovuje, ale proto, že vás to tak prostě naučili nebo to bylo v dané chvíli nejpohodlnější a nejsnazší, uděláte první velký krok k tomu, abyste věci změnili – připustíte totiž, že změna je možná. A to je vždycky to nejtěžší, protože tím vlastně připustíte i to, že jste sami zodpovědní za to, co se vám děje a že jste ochotni investovat energii do toho, aby se to případně dít přestalo. No a v tom právě tkví kámen úrazu pro dost lidí. Ono totiž přiznat si třeba někdy v půlce života, že to, co mě otravuje a nelíbí se mi, je „jen“ zvyk a mně to došlo až teď a pokud to změním, tak to vlastně znamená, že to šlo změnit vždycky a jen já jsem byl/a takový idiot, že mi to nedošlo... no, prostě si pak trochu při pohledu do zrcadla nadáváte. A hlavně už nemáte žádné výmluvy. A to se spoustě lidí moc nehodí.

A jak to tedy se mnou dopadlo? Po asi půlročním přemítáním nad tím, co že se dotyčnému chudákovi všechno přihodilo a proč tak trpí a nemůže najít způsob, jak dosáhnout toho, co chce, jsem došla k celkem zásadní věci. Ano, daná osoba má dost komplikovanou povahu, se kterou částečně nemůže nic provést, protože některá nastavení prostě nezměníme, člověk přece jen není počítač a kompletní reset do stavu tabula rasa skutečně možný není ( a dle mého nejsme prostě tabula rasa nikdy). Ta jí mnoho věcí znesnadňuje a jelikož už to trvá dlouho a dotyčnému již není dvacet, začíná vykazovat poměrně značné neurotické rysy. Potud psychoanalýza a pokud by šlo jen o to, tak to spraví trocha snahy a pár hodin terapie. Ovšem věc má ještě jeden aspekt – dotyčná osoba za celý svůj život prakticky nemusela vyvinout žádnou energii kvůli tomu, co chtěla, všechno přicházelo tak nějak samo a bez práce.... Není to žádný můj subjektivní dojem, jelikož na moji vtíravou otázku, kdy naposled vyvinul nějaké větší úsilí a investoval nějakou výraznější energii do toho, co fakt chtěl, se ten člověk zamyslel a pak odpověděl, že „asi nikdy“. A jsme doma. A ten stav trval hodně hodně dlouho. Ono na tom nemusí být nic tak hrozného dostávat věci bez práce, ale je opravdu hodně nutné, aby si člověk uvědomil, že to je vlastně požehnání, byl za daný stav vděčný a přijímal ho s pokorou. Bohužel to u většiny lidí rozvine spíš aroganci v jakémkoliv směru, protože mají za to, že to tak bude pořád, tak co by něco řešili. K tomu ještě jeden citát, tentokrát Buddha – největší omyl je to, že si myslíme, že máme čas. Ono se časem jaksi všechno trochu mění a taky čím je člověk starší, tím víc se k němu začínají vracet věci, které předtím vyslal do světa. Zákon karmy.

Ta osoba rozhodně není ztracená a moc bych jí přála, aby byla šťastná. Ovšem vzhledem k tomu, že značná část té arogance začala zasahovat i mě, tak já už u toho nebudu. Leda by si osvojila nějaké úplně jiné zvyky...