3 "P" PRO POKOJNÉ PŘEŽÍVÁNÍ

Tak napřed mě samozřejmě napadlo, že vytvořím i úvod, který bude celý jen na „p“, ale zas by bylo asi dobrý, kdyby to dávalo nějaký smysl a navíc nejsem žádný literát, takže bych dala tak jednu větu a i ta by byla tak akorát na „p...“. No nic. Měla jsem toho poslední dobou hodně, potkávala se s mnoha lidmi a jelikož (jak to zrovna včera trefně vyjádřila jedna moje kamarádka) „každému dneska něco je“, tak většina hovorů se vždycky po čase stočí na to, co dělám a já pak vysvětluju, jak to s tou psychosomatikou je a tak... No a jak se tak snažím věci říkat pokud možno stručně a srozumitelně, tak mi z toho vylezlo takové, sice zjednodušené, ale přesto stále funkční tříkrokové schéma, které lze uplatnit nejen v psychosomatice, ale při práci na sobě obecně. Ale už k věci. 

1. Pokorné pozorování

Myslím, že každý, kdo se začal alespoň maličko někdy zabývat nějakým osobním rozvojem, byl na začátku konfrontován s jednou, ne zcela příjemnou věcí, a sice zjištěním, jak strašně málo se ve skutečnosti zná. Ona je spousta věcí, podle kterých fungujeme, docela vtipně a důmyslně ukryta a jakmile to člověk začne rozklíčovávat, tak nachází stále častěji věci, o kterých vůbec nevěděl a často takové, o kterých by raději nevěděl i dál, ale už je pozdě :-) No a pokud toho v této fázi nenecháte, protože máte pocit, že to není možné/přeskočí vám/nic nemá cenu/nikdy se k ničemu stejně nedoberete/předtím vám bylo rozhodně líp... (cokoliv a v jakékoliv kombinaci), tak právě nastal čas na to „pokorné pozorování“. 

Všichni jistě někdy viděli nějaký film nebo dokument, kdy se člověk integroval do skupiny divokých zvířat jako třeba Gorily v mlze nebo tak něco. Jde o tu fázi, kdy přírodovědec, ač vybaven nespornými teoretickými znalostmi, tráví dny prakticky jen tím, že sedí v povzdálí a pozoruje chování objektu svého zájmu. Pokora je při tomto naprosto zásadní, protože bez vědomí, že on je ten, kdo se učí a kdo je vlastně vetřelec, daleko nedojde. Jeho znalosti mu v této fázi slouží výhradně k usnadnění interpretace toho, co vypozoroval, ale často také dojde k tomu, že jsou mu spíš na překážku. 

No a při práci s vlastní myslí je na tom člověk podobně. Člověk ví nebo si myslí, že ví, spoustu věcí, ale dokud si pokorně nesedne a nezačne bez předsudků pozorovat, co že se to v něm vlastně děje, tak se mnoho nedozví. Ten příměr s divokými zvířaty není vůbec zvolen náhodně. Protože divoká zvířata člověk nesoudí, zapomene na dělení, co je dobré nebo špatné a akceptuje jejich realitu takovou, jaká je. A takto je třeba přistoupit i sám k sobě, protože jinak se vystavujete nebezpečí, že si začnete lhát do kapsy, abyste sami před sebou vypadali lépe a celá vaše námaha přijde vniveč.

Nejlepším vodítkem jsou tady emoce a tělesné pocity. Člověk de facto zkoumá svoje reakce na podněty každodenního života. Co vás znervózňuje? Rozesmutní? Naštve? Co vás vyděsí? Kdy vás začne škrábat v krku nebo začnete z ničeho nic kašlat? Píchne vás v zádech? V hlavě? A tak dále... Samozřejmě to nemusíte dělat celý boží den, to by vám asi nejspíš opravdu hráblo, ale pokud se jedná o nějaký větší diskomfort, je dobré ho zaznamenat a pokusit se najít, na základě čeho vznikl. Každý má nějaký problém, který je důležitější než ty ostatní a který mu otravuje život víc a u toho je dobré začít. Já třeba často chytám z ničeho nic (tedy ne úplně „z ničeho nic“ samozřejmě) hroznýho nerva, kdy mám chuť na všechny začít řvát, ať mě nechají na pokoji, aniž by ti chudáci kolem dělali něco výrazně jiného než normálně, často naopak i ve chvílích, kdy je relativně klid. Než jsem přišla na to, v čem to vězí, tak jsem z toho byla docela vyjetá, měla špatný svědomí, že vůbec něco takového cítím, když mi nikdo nic nedělá a hlavně se mi to docela špatně ovládalo, sice jsem se snažila, ale stálo mě to spoustu energie. Následně jsem vypozorovala, že se k tomu druží i určité fyzické příznaky, respektive, že následují, ale já si je s tím nikdy nespojila. Pak už to šlo interpretovat daleko líp. 

Pravidlo je většinou takové, že emoce je reakce na něco vnějšího (nebo třeba na nějakou vaši myšlenku či představu) a tělesný příznak je jakoby zesílený vliv té emoce (je to dost zjednodušené, ale dá se podle toho takto orientovat). Triviální příklad – potkáte na chodbě kolegu, kterého byste nejraději odeslali do patřičných míst, ale samozřejmě to neuděláte, takže o tom raději ani nepřemýšlíte, protože jste slušně vychovaní a něco takového se prostě nedělá a následně vás zaškrábe v krku a musíte si odkašlat. Ta emoce vybublala na povrch skrz ten kašel. Není to tak pokaždé, ale pokud je emoce silná nebo pro vás jde o nějaký zásadní problém, nějaký fyzický příznak se k tomu druží prakticky pokaždé a jde jen o to, naučit se si toho všímat. 

2. Přijetí

Takže jste na základě pozorování zjistili něco o sobě. Ve většině případů se jedná o něco, co se vám zas až tak moc nelíbí nebo jste o tom minimálně neměli ani tušení, že byste mohli něco takového cítit, v opačném případě byste o tom nejspíš dávno věděli, člověk nemá žádný důvod tajit sám před sebou věci, které by na sobě ocenil (kolegu z předchozího odstavce možná nemáte rádi jen proto, že jeho povýšili a vás ne a že mu prostě závidíte). 

Ale pokud jste z pozorování nevypustili tu pokoru, jste nuceni zkonstatovat, že věci prostě jsou, jak jsou. Jako velmi přesný příklad takového nepříjemného „odhalení“ může být třeba to, že matka na mateřské zjistí, že se sice strašně snaží a dělá, co může, ale že ji ve skutečnosti nijak extra netěší trávit s dětmi 24 hodin denně. Je samozřejmě spousta lidí, pro které to není nijak bolestné zjištění, ale pokud jde třeba o dceru superobětavé matky, která žila jen pro rodinu a bylo tak nějak logické, že dcera bude dělat to samé, může to způsobit docela silný vnitřní konflikt a obrovské pocity viny. 

A takových věcí je spousta a skoro vždy jde konflikt mezi tím, co si člověk myslí, že by měl nebo co by rád byl a co ve skutečnosti je. Možná nejste tak chytří, obětaví, stateční, samostatní, zodpovědní, pořádní, pečliví, rozhodní, věrní, pravdomluvní....jak byste chtěli, jak by vás ostatní rádi viděli a vy pro ně ten obraz ochotně vytváříte nebo jak vás od malička učili, že byste být měli. A jsme u toho přijetí. To je totiž naprosto zásadní pro to, aby život vůbec stál za to, aby se s ním člověk babral. Přijmout se takový, jaký člověk opravdu je a mít se takový rád. Vaši kamarádi přece taky nejsou dokonalí a váš partner taky ne. A přesto je máte rádi. Tak proč mít jiné měřítko na sebe? Pokud budete partnera nebo přátele každý den prudit s tím, co by měli dělat jinak, lépe a budete ignorovat, jací ve skutečnosti jsou, asi je dlouho mít nebudete. Ale sami od sebe neutečete a dokud se nepřijmete a nebudete se mít rádi i s tím, co se vám na sobě nelíbí, budete se akorát trápit, budete nemocní a veškerá vaše snaha o nějakou nápravu bude bez úspěchu. 

Ale tím „mít se rád“ mám na mysli opravdu to samé, jako když se zamilujete do někoho jiného. Přesně ten stav, kdy vám ten člověk připadá úžasný ne proto, že by vám připadal dokonalý, ale proto, že ho milujete se vším všudy. Jako když si koupíte psa, co je strašně hnusnej. Griffonka třeba :-) Omluva majitelům :-) Protože nikdy nikdo vás ve skutečnosti nebude znát lépe než se poznáte vy sami a tudíž nejvíc důvodů k tomu mít se rád, má vždycky člověk sám. Vím, že to spoustě lidí zní divně a chci se k tomu vrátit v samostatném postu, ale sebeláska je skutečně základ všech zdravých vztahů – jak k sobě, tak k ostatním lidem.

3. Pokrok

Takže jsme něco objevili, moc se nám to nezdá, ale co už, prostě jsme takoví a máme se rádi i s tím. Ale nikde není napsané, že by to tím taky mělo skončit. Protože pokud se vám to skutečně moc nelíbí nebo vám to komplikuje život, není důvod, proč byste v tom měli setrvávat (ale zas to nepřehánějte a toho griffonka nedávejte do útulku, přestože vám došlo, že je fakt hnusnej :-) ). 

Protože teď už jste ve fázi, kdy se to změnit dá. Víte, co se děje, víte, z čeho to přibližně vzniká a netrápí vás pocity viny ani pocity méněcennosti z toho, že to tak máte. Takže jste schopni danou situaci zanalyzovat a najít pro sebe nějaké řešení, které ale už nebude z toho šuplíčku „měl bych“, ale ze šuplíčku „chci“. A to je změna, která je naprosto zásadní a která vás posune doslova do jiné reality. Protože najednou děláte něco, co rezonuje s vaší duší, něco, co je skutečně správně a co vám prospívá a pro co jste se sami rozhodli na základě toho, že chcete, aby váš život byl lepší. A to je sakra velký rozdíl. Protože pak je vám dobře. Opravdu dobře a po všech stránkách. No a když z dané cesty přece jen nechtíc někde vybočíte, tak vám začne cukat oko, brnět noha, škrábat v krku...a vy už budete vědět, co to znamená a co s tím. Ano, je to skoro nekonečný proces, ale to, co člověku na začátku trvá klidně několik měsíců, budete zvládat časem třeba za dva dny. A to už za to stojí, nemyslíte?