Původně jsem se chtěla věnovat
něčemu jinému, ale v jednom komentáři u článku o stresu jsem byla
obviněna, že nabádám k potlačování emocí, což je velmi škodlivé a může
vést k rozvoji nejrůznějších chorob. Což je tedy svatá pravda – myslím to,
o těch chorobách. Tak jsem si článek znovu přečetla a uznávám, že někdo by
v tom něco takového najít mohl (i když si tedy myslím, že se musí dost
snažit, ale vnímání čehokoliv je vždy dopředu ovlivněno tím, co už v hlavě
máme a nejvíc tím, co tam máme a nevíme o tom :-) ). Takže jsem zaznala, že by
si téma možná zasloužilo samostatný článek.
V prvé řadě bych chtěla
uvést na pravou míru možná trochu problematickou zmínku o stoicismu. Problém
stoicismu je v tom, že každý si myslí, že ví, o co jde, a ve skutečnosti
se jedná o jeden z nejmíň pochopených filosofických směrů. Všechny nás ve
škole (minimálně na gymplu) učili o tom, že stoa znamená kámen a
v důsledku toho je stoik někdo, kdo se pořád snaží tvářit jakože nic, i
když něco. Poker face ze starého Řecka. Nechci tu provádět žádný exkurz do
starořecké filosofie a propříště si přirovnání ke stoicismu asi raději
odpustím, nicméně chci k tomu říct jen to, že stoicismus je vlastně taková
naše západní obdoba buddhismu a idea je prakticky stejná – ovládám svou mysl a uzavřu
ji před vším, co mi škodí. To, že se buddhismus tímto způsobem rozšířil a
přetrval, zatímco stoicismus zůstal izolován v čase i prostoru a značně
nepochopen, poukazuje na velký rozdíl v psychologickém zaměření západní a
východní civilizace, což by bylo spíš na samostatný post a možná někdy jindy,
pokud by to někoho zajímalo.
Zpět k emocím. Abychom si
vyjasnili pojmy, pod emocemi zde myslím city, pocity a iracionální hnutí mysli,
která mají spíš citový než nějak logický charakter. To jen, abychom věděli, o
čem se bavíme, tyhle pojmy jsou zrádné v tom, že každý ví, co to je a
každý si pod tím představuje něco trochu jiného, což ve finále často nejen
ztíží, ale často i znemožní jakoukoliv smysluplnou debatu.
Emoce jsou naprosto nepochybně
součástí našeho prožívání světa, dokonce bych řekla, že toto prožívání do velké
míry určují, ovlivňují a často determinují. Často je emoce silnější než
jakýkoliv logický úsudek, což každý, kdo se někdy zamiloval, dobře ví. To ovšem
ale neznamená, že by emoce měly být tím pádem něčím, co bude náš život ovládat,
naopak je tím více žádoucí, abychom se s nimi naučili pracovat a mít je co
nejvíce pod vědomou kontrolou. Vědomou kontrolou mám na mysli to, že naše
vědomí o dané emoci ví, přijímá ji a částečně jí občas i rozumí. Klíčovým je zde
ale to přijetí. Jak vidíte, nemám vůbec v úmyslu cokoliv potlačovat,
protože pokud něco potlačím, tak to právě ze sféry vědomí odstraním někam pryč,
je to v podstatě násilný akt a násilí nám vždy zplodí jen další násilí,
které by na sebe v tomto případě nenechalo dlouho čekat a potlačená věc by
se nám vrátila s daleko ničivější silou, než měla předtím.
Co je ovšem důležité, je to,
abychom si dobře uvědomili, že emoce není něco, co na nás odněkud prostě
skočilo, něco, co se nám přihodilo, ale že je to něco, co vychází z nás
samých a je naší součástí. Pokud je člověk naprosto vyrovnaná harmonická bytost
plná lásky a porozumění, která úspěšně asimilovala vlastní stín a už kolem sebe
šíří jen lásku a dobro, tak se svými emocemi nemusí prakticky zabývat, jelikož
budou prostě a priori dobré a prospěšné. Nám ostatním se ovšem často přihodí
to, že daná emoce člověku hrubě neprospívá, ba dokonce škodí, člověk působí sám
na sebe destruktivně a velmi často se to začne projevovat i ve fyzickém světě,
což dokazují i známá úsloví o tom, že „na posr... i hajzl spadne“, „čert kálí
vždy na tu největší hromadu“ apod. Nicméně pokud na vás spadne toaleta, tak
byla nejspíš špatně postavená a čerti podle všeho asi nejsou, takže možná
nebude od věci poohlídnout se po vysvětlení někde jinde :-) Pokud je
v takové chvíli člověk schopen alespoň nějaké sebereflexe a prozkoumá
trochu blíž svoje emoce, dojde k tomu, že převažují ty negativní, prostě
se cítíte na nic, k ničemu, vše se proti vám spiklo, nic nefunguje....
A v tuhle chvíli je opravdu
na místě si uvědomit jednu zásadní věc – emoce a zejména následné myšlenky,
které emoce vyvolá (např. mám mizerný pocit, protože mě podrazí kolega
v práci a na základě toho si „vymyslím“ spoustu dalších věcí o sobě, o své
práci, o mých vztazích s lidmi a ve finále přemýšlím už jen o tom, jak je
to vlastně celé na nic, jenže co s tím, do práce se chodit musí a kdybych
tak měl víc peněz/lepší vzdělání/víc příležitostí/chápavějšího partnera...., to
by bylo, ale takhle se z toho asi nikdy nevymotám...), tak toto všechno
nepřišlo odnikud zvenčí, ale je to náš vlastní produkt. Buď produkt vědomí,
v horším případě nevědomí, ale je náš. Naše myšlenky, city, pocity,
emoce... jsou naše zrovna tak, jako je naše fyzické tělo. Pokud by se vaše ruka
začala najednou sama pohybovat a začala vás fackovat, asi by se vám to moc
nelíbilo, snažili byste se tomu zabránit, pochopit, co se děje a hlavně udělat
všechno proto, aby se to neopakovalo, protože je přece absurdní, abyste se sami
nějak fyzicky týrali, pokud jste při smyslech a pokud to navíc probíhá proti
vaší vědomé vůli. Proč, když prakticky to samé vyvádí nějaká naše emoce, máme
pocit, že se nedá nic dělat, že to musíme vydržet, potlačit, v lepším
případě se nějak rozptýlit, v horším přerazit to nějakou farmakologickou
mňamkou? Pokud vám nafackuje vaše vlastní ruka, logicky nabudete dojmu, že to
není „normální“, že se rozhodně nejedná o přirozený a zdravý stav vaší bytosti
a že je potřeba udělat něco, aby se věci vrátili zpět k normálu a vaše
tělo fungovalo, jak má. A co víc, budete skoro až naštvaní, protože něco, co
vám má sloužit (v dobrém slova smyslu), se obrátilo proti vám. Když se proti
vám obrátí vaše vlastní mysl, skoro nikdo tento pocit nemá, naopak kdekdo má za
„normální“, že cítí strach, zažívá pocity méněcennosti, nervozitu, úzkost...
Máme pocit, že „to přejde“ a ono to nejspíš přejde, ale taky třeba ne úplně,
nebo se to časem vrátí v jiné podobě při jiné příležitosti...
Chceme a máme pocit, že máme
naprosté právo kontrolovat své tělo, často to ženeme do extrémů, kdy dost lidí
vykonává spoustu fyzických aktivit ne proto, že by je to těšilo, ale proto, že
se jim nelíbí, jak jejich tělo vypadá, ale když jde o mysl, máme pocit podivné
bezmoci, jako by šlo o něco, co s námi jen tak náhodně koexistuje a
nikoliv o naši integrální součást. Máme pocit, že tělo bychom měli mít pod
kontrolou, ale projevujeme mu značný respekt, pokud se na fyzické úrovni
snažíme něčeho dosáhnout. Asi by nikoho nikdy nenapadlo jen tak ráno vstát
z postele a uběhnout maraton. Všem je jasné, že je potřeba trénovat, jinak
padneme po pár metrech a nikdo se proto na své tělo nezlobí. Pokud však jde o
mysl, je kdekdo přesvědčený, že nějaká vědomá kontrola je skoro nemožná (zkuste
někomu, kdo se obsedantně zabývá nějakou, byť triviální myšlenkou, říct „ Tak
na to prostě přestaň myslet“ – většinou vám skoro vynadá, protože jak to asi má
udělat...), ale pokud jde o nějaké duševní „výkony“, tak pokud to nejde hned,
tak to prostě nejde a basta. Třeba v případě meditace, kdy by měl člověk
mít úplně vyprázdněnou mysl. Zkuste si nařídit budík a pět minut mít úplně
prázdnou hlavu, opravdu na nic nemyslet. Vsadím se, že většina nedá ani těch
pět minut. Jenomže ne proto, že to nejde a zvládnou to akorát mniši někde pod
Himalájemi. Nejde to z toho samého důvodu, proč neuběhnete jen tak bez
přípravy maraton. Zrovna tak, jak bylo vaše tělo doteď vystaveno nějakým
podmínkám, které se nejspíš neslučovaly s možností běhat denně několik
desítek kilometrů, tak ani vaše mysl není zvyklá na klid. A zrovna tak, jak jde
vytrénovat tělo, jde vytrénovat i mysl. Ano, každý má tu laťku někde jinde,
někdo se ani při intenzivním tréninku nedostane na olympiádu, zatímco jinému to
půjde daleko líp. Výhoda je ovšem v tom, že mysl je o dost pružnější než
tělo a zatímco několik desetiletí nevhodného životního stylu vašemu tělu už asi
nikdo neodpáře, mysl se dovede zregenerovat prakticky dokonale. Ale taky se
s tím nikdo jednoho rána neprobudí jen proto, že mu to večer přišlo jako
dobrý nápad.
Hodně lidí na něco takového
rezignuje jednak proto, že to je často opravdu dlouhá cesta, jednak mají za to,
že účelem je vymazat negativní emoce a stavy z jejich života a zlobí se
sami na sebe, když to nejde a pociťují to jako selhání. A tady jsme právě u
toho velkého rozdílu mezi tím mít věci pod vědomou kontrolou a potlačit je.
Negativní emoce jsou součástí života tak jako ty pozitivní a účelem není, aby
ty negativní zmizely, ale aby ty pozitivní převažovaly a ty negativní nás
neovládly do té míry, že by nám to začalo škodit. Pokud mi umře pes, budu
smutná. Pokud mě zradí kamarád, budu zklamaná. Pokud se zamiluju do někoho, kdo
to nebude opětovat, budu nešťastná. Pokud mě v práci nespravedlivě
přeskočí při povýšení, budu naštvaná. Na tom není nic divného nebo nežádoucího,
problémem by byla spíš situace, kdy by mi to bylo všechno jedno. Ale pokud se
po smrti psa zhroutím, z nešťastné lásky skáču z mostu a zrada
přítele mě na měsíc připoutá k flašce rumu, problém to je. A to jsou
vyhrocené případy. Kolikrát se stane, že člověka úplná pitomost vykolejí do té
míry, že mu zkazí celý den, přestože její faktický dopad je prakticky nulový. A
třeba právě v případě stresu to jsou právě často věci, které za to, jakým
způsobem člověk kvůli nim trpí, vůbec nestojí. Schválně – kdy jste se naposled
stresovali kvůli tomu, že jste nevěděli, jestli zítra budete mít dost peněz,
abyste koupili dětem jídlo? Nebo kvůli něčemu podobnému? Upřímně doufám, že
nikdy. A garantuji vám, že pokud by ta situace nastala, tak byste se nejspíš
nestresovali vůbec, protože byste měli dost práce s tím ji nějak vyřešit a
stres a deprese by vás přepadly možná v noci, protože to nemůžete nic
kloudného dělat. Není náhoda, že nejvíc je psychickými poruchami zasažena
západní civilizace, kde většina lidí, pokud to řeknu velmi nekorektně, nemá
prakticky co na práci, protože jestli máte pocit, že být 8h denně
v kanceláři je „práce“, řekněte to někomu, kdo to má tři kilometry ke
zdroji pitné vody a disponuje pouze dvoulitrovým kbelíkem. Vím, že to už trochu
zavání moralizováním, ale to nic nemění na tom, že to tak prostě je.
Ale asi není řešení začít si
nosit vodu v kyblíku od příbuzných na druhém konci města. Takže co
s tím. Ideální způsobem, jak nějakou destruktivní emoci „odzbrojit“, je
akceptovat ji jako normální součást naší bytosti. Většina těchto nedobrých
emocí jde totiž ruku v ruce s myšlenkami typu „je se mnou něco
špatně, měl bych být lepší, měl bych se víc snažit, měl bych to a támhle to“ a
rozvíjí pocit viny za to, že člověk nesplňuje nějaký imaginární nárok, který si
v sobě sám pěstuje a poměřuje jím své konání. Takže fajn, emoce je tady,
je moje a protože je moje, není na ní nic špatného, ruce mám taky někdy špinavé
a někdy čisté a když jsou špinavé, tak je prostě umyju a nebudu si je hned
sekat nebo propadat depresi, jaké jsem prase. Ale to neznamená, že by tu ta
frajerka měla pobýt nějak moc dlouho. Takže je fajn se zamyslet, kde se vzala,
má vůbec reálný důvod? Je dost lidí, kteří se propadají do stavů podobných
depresi třeba i při nevyspání nebo z hladu. A pokud reálný důvod má, je
skutečně adekvátní tomu, jak na nás emoce působí? Je to, co se stalo, opravdu
důvod k tomu, abychom ztratili celý den? Protože – opět klišé, ale bohužel
opět pravdivé – zítra tady taky nemusíme být. A opravdu je váš život tak mizerný,
že nenajdete nic, aby vás při pohledu na to spontánně napadlo „ty jo, tak já se
tu trápím kvůli ...... a přitom mám .....“? Jakékoliv zaměření mysli na něco
pozitivního pomůže vždy aspoň trochu.
Nicméně občas jde o věci, které si člověk
musí tak nějak „prožít“, protože jsou buď opravdu důležité nebo je emoce prostě
moc silná. Celkem dobrá metoda je nechat to být, vytvořit si prostor pro „depku“,
ale dát si nějaké časové ohraničení. Jo, dnes je to všechno na prd, už to
nezvládám, takže dneska depresím. Ale dnes, zítra konec a je dobré si to určit
dopředu. Jednak se vám uleví, že nemusíte nic přemáhat a dusit v sobě,
jednak se vám objeví světlý horizont v podobě lepších časů v době,
kterou jste si sami určili a tím pádem ukazujete emoci, kdo je tady pánem. Ono
je to docela přirozené a dokazují to nejrůznější zvyky, kdy je nařízeno nějakou
dobu držet smutek. Většinou to je samozřejmě v případě úmrtí, ale to
neznamená, že nemůžete držet smutek za to, že vám odjel přítel do zahraničí,
umřel vám křeček nebo vás nevzali na školu. Důležité je na tom to, že vy VÍTE,
že držíte smutek, je to vědomá aktivita a rozhodnutí, které té emoci ubírá její
destruktivní sílu. Samozřejmě to musí být adekvátní dané události, držet rok
smutek za křečka by taky asi nebylo nejlepší. Jde prostě o to, dostat emoci pod
kontrolu vědomí a nikoli naopak. Protože potom vám i negativní emoce může
přinést něco dobrého – pokud jsem
smutná, vím to a přijmu to, tak daleko snáz zjistím, proč jsem vlastně smutná
(protože ten bezprostřední důvod je často jen spouštěč a emoce se dotýká něčeho
hlubšího), pokud intenzita neodpovídá závažnosti, tak proč tomu tak je,
případně jak jsem se vlastně do takové situace dostala... To však dokážete jen
s pomocí vědomí.
Jsou ovšem dvě emoce, které byste
si do vědomí neměli pustit nikdy a se kterými je potřeba se vypořádat jednou
provždy. Je to strach a pocit, že nejsem dost dobrý. Ale o tom zas někdy
příště.
A velmi si vážím každého, kdo to
přečetl celé až sem :-)