NEGATIVNÍ EMOCE

Původně jsem se chtěla věnovat něčemu jinému, ale v jednom komentáři u článku o stresu jsem byla obviněna, že nabádám k potlačování emocí, což je velmi škodlivé a může vést k rozvoji nejrůznějších chorob. Což je tedy svatá pravda – myslím to, o těch chorobách. Tak jsem si článek znovu přečetla a uznávám, že někdo by v tom něco takového najít mohl (i když si tedy myslím, že se musí dost snažit, ale vnímání čehokoliv je vždy dopředu ovlivněno tím, co už v hlavě máme a nejvíc tím, co tam máme a nevíme o tom :-) ). Takže jsem zaznala, že by si téma možná zasloužilo samostatný článek.

V prvé řadě bych chtěla uvést na pravou míru možná trochu problematickou zmínku o stoicismu. Problém stoicismu je v tom, že každý si myslí, že ví, o co jde, a ve skutečnosti se jedná o jeden z nejmíň pochopených filosofických směrů. Všechny nás ve škole (minimálně na gymplu) učili o tom, že stoa znamená kámen a v důsledku toho je stoik někdo, kdo se pořád snaží tvářit jakože nic, i když něco. Poker face ze starého Řecka. Nechci tu provádět žádný exkurz do starořecké filosofie a propříště si přirovnání ke stoicismu asi raději odpustím, nicméně chci k tomu říct jen to, že stoicismus je vlastně taková naše západní obdoba buddhismu a idea je prakticky stejná – ovládám svou mysl a uzavřu ji před vším, co mi škodí. To, že se buddhismus tímto způsobem rozšířil a přetrval, zatímco stoicismus zůstal izolován v čase i prostoru a značně nepochopen, poukazuje na velký rozdíl v psychologickém zaměření západní a východní civilizace, což by bylo spíš na samostatný post a možná někdy jindy, pokud by to někoho zajímalo.

Zpět k emocím. Abychom si vyjasnili pojmy, pod emocemi zde myslím city, pocity a iracionální hnutí mysli, která mají spíš citový než nějak logický charakter. To jen, abychom věděli, o čem se bavíme, tyhle pojmy jsou zrádné v tom, že každý ví, co to je a každý si pod tím představuje něco trochu jiného, což ve finále často nejen ztíží, ale často i znemožní jakoukoliv smysluplnou debatu.

Emoce jsou naprosto nepochybně součástí našeho prožívání světa, dokonce bych řekla, že toto prožívání do velké míry určují, ovlivňují a často determinují. Často je emoce silnější než jakýkoliv logický úsudek, což každý, kdo se někdy zamiloval, dobře ví. To ovšem ale neznamená, že by emoce měly být tím pádem něčím, co bude náš život ovládat, naopak je tím více žádoucí, abychom se s nimi naučili pracovat a mít je co nejvíce pod vědomou kontrolou. Vědomou kontrolou mám na mysli to, že naše vědomí o dané emoci ví, přijímá ji a částečně jí občas i rozumí. Klíčovým je zde ale to přijetí. Jak vidíte, nemám vůbec v úmyslu cokoliv potlačovat, protože pokud něco potlačím, tak to právě ze sféry vědomí odstraním někam pryč, je to v podstatě násilný akt a násilí nám vždy zplodí jen další násilí, které by na sebe v tomto případě nenechalo dlouho čekat a potlačená věc by se nám vrátila s daleko ničivější silou, než měla předtím.

Co je ovšem důležité, je to, abychom si dobře uvědomili, že emoce není něco, co na nás odněkud prostě skočilo, něco, co se nám přihodilo, ale že je to něco, co vychází z nás samých a je naší součástí. Pokud je člověk naprosto vyrovnaná harmonická bytost plná lásky a porozumění, která úspěšně asimilovala vlastní stín a už kolem sebe šíří jen lásku a dobro, tak se svými emocemi nemusí prakticky zabývat, jelikož budou prostě a priori dobré a prospěšné. Nám ostatním se ovšem často přihodí to, že daná emoce člověku hrubě neprospívá, ba dokonce škodí, člověk působí sám na sebe destruktivně a velmi často se to začne projevovat i ve fyzickém světě, což dokazují i známá úsloví o tom, že „na posr... i hajzl spadne“, „čert kálí vždy na tu největší hromadu“ apod. Nicméně pokud na vás spadne toaleta, tak byla nejspíš špatně postavená a čerti podle všeho asi nejsou, takže možná nebude od věci poohlídnout se po vysvětlení někde jinde :-) Pokud je v takové chvíli člověk schopen alespoň nějaké sebereflexe a prozkoumá trochu blíž svoje emoce, dojde k tomu, že převažují ty negativní, prostě se cítíte na nic, k ničemu, vše se proti vám spiklo, nic nefunguje....

A v tuhle chvíli je opravdu na místě si uvědomit jednu zásadní věc – emoce a zejména následné myšlenky, které emoce vyvolá (např. mám mizerný pocit, protože mě podrazí kolega v práci a na základě toho si „vymyslím“ spoustu dalších věcí o sobě, o své práci, o mých vztazích s lidmi a ve finále přemýšlím už jen o tom, jak je to vlastně celé na nic, jenže co s tím, do práce se chodit musí a kdybych tak měl víc peněz/lepší vzdělání/víc příležitostí/chápavějšího partnera...., to by bylo, ale takhle se z toho asi nikdy nevymotám...), tak toto všechno nepřišlo odnikud zvenčí, ale je to náš vlastní produkt. Buď produkt vědomí, v horším případě nevědomí, ale je náš. Naše myšlenky, city, pocity, emoce... jsou naše zrovna tak, jako je naše fyzické tělo. Pokud by se vaše ruka začala najednou sama pohybovat a začala vás fackovat, asi by se vám to moc nelíbilo, snažili byste se tomu zabránit, pochopit, co se děje a hlavně udělat všechno proto, aby se to neopakovalo, protože je přece absurdní, abyste se sami nějak fyzicky týrali, pokud jste při smyslech a pokud to navíc probíhá proti vaší vědomé vůli. Proč, když prakticky to samé  vyvádí nějaká naše emoce, máme pocit, že se nedá nic dělat, že to musíme vydržet, potlačit, v lepším případě se nějak rozptýlit, v horším přerazit to nějakou farmakologickou mňamkou? Pokud vám nafackuje vaše vlastní ruka, logicky nabudete dojmu, že to není „normální“, že se rozhodně nejedná o přirozený a zdravý stav vaší bytosti a že je potřeba udělat něco, aby se věci vrátili zpět k normálu a vaše tělo fungovalo, jak má. A co víc, budete skoro až naštvaní, protože něco, co vám má sloužit (v dobrém slova smyslu), se obrátilo proti vám. Když se proti vám obrátí vaše vlastní mysl, skoro nikdo tento pocit nemá, naopak kdekdo má za „normální“, že cítí strach, zažívá pocity méněcennosti, nervozitu, úzkost... Máme pocit, že „to přejde“ a ono to nejspíš přejde, ale taky třeba ne úplně, nebo se to časem vrátí v jiné podobě při jiné příležitosti...

Chceme a máme pocit, že máme naprosté právo kontrolovat své tělo, často to ženeme do extrémů, kdy dost lidí vykonává spoustu fyzických aktivit ne proto, že by je to těšilo, ale proto, že se jim nelíbí, jak jejich tělo vypadá, ale když jde o mysl, máme pocit podivné bezmoci, jako by šlo o něco, co s námi jen tak náhodně koexistuje a nikoliv o naši integrální součást. Máme pocit, že tělo bychom měli mít pod kontrolou, ale projevujeme mu značný respekt, pokud se na fyzické úrovni snažíme něčeho dosáhnout. Asi by nikoho nikdy nenapadlo jen tak ráno vstát z postele a uběhnout maraton. Všem je jasné, že je potřeba trénovat, jinak padneme po pár metrech a nikdo se proto na své tělo nezlobí. Pokud však jde o mysl, je kdekdo přesvědčený, že nějaká vědomá kontrola je skoro nemožná (zkuste někomu, kdo se obsedantně zabývá nějakou, byť triviální myšlenkou, říct „ Tak na to prostě přestaň myslet“ – většinou vám skoro vynadá, protože jak to asi má udělat...), ale pokud jde o nějaké duševní „výkony“, tak pokud to nejde hned, tak to prostě nejde a basta. Třeba v případě meditace, kdy by měl člověk mít úplně vyprázdněnou mysl. Zkuste si nařídit budík a pět minut mít úplně prázdnou hlavu, opravdu na nic nemyslet. Vsadím se, že většina nedá ani těch pět minut. Jenomže ne proto, že to nejde a zvládnou to akorát mniši někde pod Himalájemi. Nejde to z toho samého důvodu, proč neuběhnete jen tak bez přípravy maraton. Zrovna tak, jak bylo vaše tělo doteď vystaveno nějakým podmínkám, které se nejspíš neslučovaly s možností běhat denně několik desítek kilometrů, tak ani vaše mysl není zvyklá na klid. A zrovna tak, jak jde vytrénovat tělo, jde vytrénovat i mysl. Ano, každý má tu laťku někde jinde, někdo se ani při intenzivním tréninku nedostane na olympiádu, zatímco jinému to půjde daleko líp. Výhoda je ovšem v tom, že mysl je o dost pružnější než tělo a zatímco několik desetiletí nevhodného životního stylu vašemu tělu už asi nikdo neodpáře, mysl se dovede zregenerovat prakticky dokonale. Ale taky se s tím nikdo jednoho rána neprobudí jen proto, že mu to večer přišlo jako dobrý nápad.

Hodně lidí na něco takového rezignuje jednak proto, že to je často opravdu dlouhá cesta, jednak mají za to, že účelem je vymazat negativní emoce a stavy z jejich života a zlobí se sami na sebe, když to nejde a pociťují to jako selhání. A tady jsme právě u toho velkého rozdílu mezi tím mít věci pod vědomou kontrolou a potlačit je. Negativní emoce jsou součástí života tak jako ty pozitivní a účelem není, aby ty negativní zmizely, ale aby ty pozitivní převažovaly a ty negativní nás neovládly do té míry, že by nám to začalo škodit. Pokud mi umře pes, budu smutná. Pokud mě zradí kamarád, budu zklamaná. Pokud se zamiluju do někoho, kdo to nebude opětovat, budu nešťastná. Pokud mě v práci nespravedlivě přeskočí při povýšení, budu naštvaná. Na tom není nic divného nebo nežádoucího, problémem by byla spíš situace, kdy by mi to bylo všechno jedno. Ale pokud se po smrti psa zhroutím, z nešťastné lásky skáču z mostu a zrada přítele mě na měsíc připoutá k flašce rumu, problém to je. A to jsou vyhrocené případy. Kolikrát se stane, že člověka úplná pitomost vykolejí do té míry, že mu zkazí celý den, přestože její faktický dopad je prakticky nulový. A třeba právě v případě stresu to jsou právě často věci, které za to, jakým způsobem člověk kvůli nim trpí, vůbec nestojí. Schválně – kdy jste se naposled stresovali kvůli tomu, že jste nevěděli, jestli zítra budete mít dost peněz, abyste koupili dětem jídlo? Nebo kvůli něčemu podobnému? Upřímně doufám, že nikdy. A garantuji vám, že pokud by ta situace nastala, tak byste se nejspíš nestresovali vůbec, protože byste měli dost práce s tím ji nějak vyřešit a stres a deprese by vás přepadly možná v noci, protože to nemůžete nic kloudného dělat. Není náhoda, že nejvíc je psychickými poruchami zasažena západní civilizace, kde většina lidí, pokud to řeknu velmi nekorektně, nemá prakticky co na práci, protože jestli máte pocit, že být 8h denně v kanceláři je „práce“, řekněte to někomu, kdo to má tři kilometry ke zdroji pitné vody a disponuje pouze dvoulitrovým kbelíkem. Vím, že to už trochu zavání moralizováním, ale to nic nemění na tom, že to tak prostě je. 

Ale asi není řešení začít si nosit vodu v kyblíku od příbuzných na druhém konci města. Takže co s tím. Ideální způsobem, jak nějakou destruktivní emoci „odzbrojit“, je akceptovat ji jako normální součást naší bytosti. Většina těchto nedobrých emocí jde totiž ruku v ruce s myšlenkami typu „je se mnou něco špatně, měl bych být lepší, měl bych se víc snažit, měl bych to a támhle to“ a rozvíjí pocit viny za to, že člověk nesplňuje nějaký imaginární nárok, který si v sobě sám pěstuje a poměřuje jím své konání. Takže fajn, emoce je tady, je moje a protože je moje, není na ní nic špatného, ruce mám taky někdy špinavé a někdy čisté a když jsou špinavé, tak je prostě umyju a nebudu si je hned sekat nebo propadat depresi, jaké jsem prase. Ale to neznamená, že by tu ta frajerka měla pobýt nějak moc dlouho. Takže je fajn se zamyslet, kde se vzala, má vůbec reálný důvod? Je dost lidí, kteří se propadají do stavů podobných depresi třeba i při nevyspání nebo z hladu. A pokud reálný důvod má, je skutečně adekvátní tomu, jak na nás emoce působí? Je to, co se stalo, opravdu důvod k tomu, abychom ztratili celý den? Protože – opět klišé, ale bohužel opět pravdivé – zítra tady taky nemusíme být. A opravdu je váš život tak mizerný, že nenajdete nic, aby vás při pohledu na to spontánně napadlo „ty jo, tak já se tu trápím kvůli ...... a přitom mám .....“? Jakékoliv zaměření mysli na něco pozitivního pomůže vždy aspoň trochu. 

Nicméně občas jde o věci, které si člověk musí tak nějak „prožít“, protože jsou buď opravdu důležité nebo je emoce prostě moc silná. Celkem dobrá metoda je nechat to být, vytvořit si prostor pro „depku“, ale dát si nějaké časové ohraničení. Jo, dnes je to všechno na prd, už to nezvládám, takže dneska depresím. Ale dnes, zítra konec a je dobré si to určit dopředu. Jednak se vám uleví, že nemusíte nic přemáhat a dusit v sobě, jednak se vám objeví světlý horizont v podobě lepších časů v době, kterou jste si sami určili a tím pádem ukazujete emoci, kdo je tady pánem. Ono je to docela přirozené a dokazují to nejrůznější zvyky, kdy je nařízeno nějakou dobu držet smutek. Většinou to je samozřejmě v případě úmrtí, ale to neznamená, že nemůžete držet smutek za to, že vám odjel přítel do zahraničí, umřel vám křeček nebo vás nevzali na školu. Důležité je na tom to, že vy VÍTE, že držíte smutek, je to vědomá aktivita a rozhodnutí, které té emoci ubírá její destruktivní sílu. Samozřejmě to musí být adekvátní dané události, držet rok smutek za křečka by taky asi nebylo nejlepší. Jde prostě o to, dostat emoci pod kontrolu vědomí a nikoli naopak. Protože potom vám i negativní emoce může přinést  něco dobrého – pokud jsem smutná, vím to a přijmu to, tak daleko snáz zjistím, proč jsem vlastně smutná (protože ten bezprostřední důvod je často jen spouštěč a emoce se dotýká něčeho hlubšího), pokud intenzita neodpovídá závažnosti, tak proč tomu tak je, případně jak jsem se vlastně do takové situace dostala... To však dokážete jen s pomocí vědomí.

Jsou ovšem dvě emoce, které byste si do vědomí neměli pustit nikdy a se kterými je potřeba se vypořádat jednou provždy. Je to strach a pocit, že nejsem dost dobrý. Ale o tom zas někdy příště.

A velmi si vážím každého, kdo to přečetl celé až sem :-)

TUHACZ CAMPING

Tak jasně, vrcholně infantilní titulek, ale nemohla jsem si pomoct. Taky jste na základce říkali takové ty fóry, jak se co řekne japonsky/maďarsky/francouzsky...? Byly toho mraky, ale utkvěl mi pouze „hřbitov“ maďarsky a jako název článku o tuhých mýdlech se to nabízí skoro samo, že...

Není to tak dávno, co jsem chytla trochu posedlost tuhými mýdly. Původcem bylo olivové mýdlo Aristeon a pak tento článek u Trb. Jelikož jsem se před nákupy nijak převratně nevzdělávala, měla jsem za to, že pokud mýdla neobsahují povrchově aktivní látky aka chemická pěnidla a hnusy, tak je vše v pořádku a dostane se mi pouze luxusní a jemné olejové péče prakticky zabalené v úhledné kostce. Vážení přátelé, NE. Takže tady jsou ve stručnosti moje poznatky s konkrétními mýdly.

Olivové mýdlo Aristeon

Toto mýdlo jsem koupila jako doplněk k olivovému oleji (který můžu rozhodně doporučit, hrozně mi chutná, ale nejsem žádný velký znalec, takže je klidně možné, že seženete za stejnou cenu něco daleko lepšího, nicméně já jsem spokojená maximálně). Jen tak, přece tam nenechám ležet něco kosmetického, že ano, navíc jsem v tu dobu měla šílený záchvat atopického ekzému a chtěla jsem ho na to vyzkoušet.

Po první sprše jsem ho odložila, protože vůbec nepěnilo, což je samozřejmě dobře, ale mě to strašně štvalo a vůbec jsem si nepřipadala umytá. Pak leželo dlouho v prádelníku, než mě jednou něco osvítilo a umyla jsem si s ním vlasy.

Mám velmi jemné vlasy barvené už několik let výhradně hennou, takže jedu striktně v bezsilikonové péči a čím víc přírody, tím víc adidas. Nepoužívám kondicionéry, vlasy většinou v pohodě rozčešu a každý kousek objemu navíc se počítá. Aristeon nejen, že na vlasech pěnil (???), ale vlasy jsou po něm super, heboučké, úžasně lesklé a s hennou se snáší výborně. Jemnější vlasy může při častějším použití zatěžovat, přece jen je tam toho oleje asi dost, ale na prostřídání nebo na cestovaní je to pro mě značka ideál a to zejména od doby, co lush začal měnit složení výrobků a já už šampuky nesnesu.

Ještě jednou jsem ho pak zkusila na tělo, ale pořád stejný a fakt mě to nebaví.

L’Occitane Jasmin a Bergamote

Tohle mýdlo jsem si koupila jen a jen kvůli vůni, L’Occitane je taková ta příroda na baterky, takže mě nepřekvapilo, když jsem tam našla glycerin (na kterém tedy nic až tak špatného není, ale při každodenním použití by mohlo mýdlo dost vysušovat). Ale vůně se mi líbila moc, je z té jejich nové super truper luxusní kolekce „de Grasse“, což je všechno moc krásné, ale pardon, opravdu si nekoupím parfém od L’Occ za cenu, za kterou seženu Lutense, a to ani když je to až úplně z Grasse.

Mýdlo pění, voní všude kolem, na kůži se vůně neudrží, ve vlasech taky ne (ale mně se tedy nedrží vůně ve vlasech tak nějak obecně, možná by někomu jinému držela), ne/vysušuje tak normálně (tj. nemusíte se hned namazat, pokud nemáte moc suchou kůži, asi se nemusíte namazat vůbec, ale opakovaně bych to nezkoušela), vlasy po něm mají pěkný objem, ale jsou dost matné, což mi trochu vadí. Prostě ideální prádelníková záležitost, oblečení voní, ale zas ne tak, že by to třeba rušilo váš parfém.

Pure Fiji Bílý zázvor

No tak dobře, taky kvůli vůni. Jsem z ní unešená a to mýdlo je prostě nejlevnější, co se dá od nich pořídit. Zkoušela jsem šampon, ale nijak přehnaně mě nenadchl (myslím tak, že bych ho chtěla za nějakých těch 400) a vůně mi ve vlasech nezůstala. Zkoušela jsem i tělové mléko, to je nádherné, ovšem je v něm dimeticone a to já nemůžu. Chci ještě prozkoumat složení oleje, ale bojím se, že se tam nějaký ten silikonek taky vetře, aby to nebylo moc mastné...

Mýdlo myje, maličko vysušuje, ve sprše voní daleko míň než v prádelníku, vlasy jsou ok, matné jen trochu, vůně v nich drží maličko, ale to bude fakt asi mnou...

Asi taky bude trávit většinu času v prádelníku...

Auroville Nimbové mýdlo aneb Zázrak z Indie

Jsem blbá, blbá, blbá a nepoučitelná, neboť jsem si opět koupila něco, co vychválila půlka blogosvěta.

Ale odolali byste, když je to zabalené v palmovém listu s popisem, že  „léčivé mýdlo s výtažky ze stálezeleného stromu Nimba je určeno především lidem s podrážděnou, svědivou nebo suchou a citlivou pokožkou. Ručně vyrobené mýdlo obsahuje rostlinné oleje, které jsou lisovány za studena a aloe vera gel. Nimbové mýdlo velmi jemně pročišťuje pokožku, ale zanechává ji chráněnou. Při jeho používání oceníte zklidňující účinky na vaši pokožku“? Jsem nekonečně naivní nebo byste si to taky s důvěrou dali na obličej, protože nemáte kůži ani podrážděnou, ani suchou, ani svědivou, naopak se vám ji povedlo dát konečně do skvělé formy, takže vám to může jen prospět? No, takže neprospělo, po třech použitích jsem měla pleť strašnou, nevyhovuje mi ani na tělo. Bývalo by bylo adeptem na tuhý šampon, po pár použitích jsem ovšem zjistila, že extrémně rychle vymývá hennu, takže taky nic. Poputuje k muži.

Dr.Bronner‘s Magic soap s růžovým olejem

Láska na druhý pohled. Po rozbalení mě totiž strašně zklamala vůně – absolutně nevoní růžově, ale prostě jako normální prací mýdlo. Jednou jsem ho zkusila na tělo a odložila do šuplíku, kde leželo, dokud jsem nepotřebovala umýt štětce a neměla čím... 

Takže na štětce je to naprostá špička a za tu cenu se rozhodně vyplatí, pokud byste ho měly jen na to, vydrží vám věčnost. A protože se tak pěkně osvědčilo, dala jsem mu druhou šanci a při té příležitosti jsme zjistila, že při opakovaném použití na tělo působí dokonce i trochu hojivě (nimbové auroville by si k němu mohlo skočit pro nějakou radu) a nijak přehnaně nevysušuje, v podstatě stejně jako sprchové gely Alverde (už delší dobu nepoužívám jiné, takže nemám srovnání s dalšími).

Mastic Spa liftingové mýdlo na obličej

Značka se k nám přestává dovážet (říkali v Biooo v Kotvě), takže k sehnání asi už jen zbytky na internetu. Toto mýdlo jediné prošlo obličejovým testem a je hodně příjemné. Žádných zázračných účinků jsem si nevšimla (o účincích speciální pryskyřice, kterou obsahují všechny přípravky MS si můžete přečíst tady), ale voní moc krásně a nevysušuje vůbec. Používala jsem ho cca tři týdny po odlíčení micelárkou a čistí naprosto standardně. Liftingový účinek neposoudím. Složení na něm nebylo, něco jsme našla na ofiko stránkách, ale jelikož nevím, jestli je to přesně ono, nic nezaručuji, ale pokud ano, tak z mého pohledu teda žádná hitparáda...

Poučení na konec

Pokud chcete, aby mýdlo pěnilo, potřebujete takové, které obsahuje palmový nebo kokosový olej. Kokosový olej ovšem dost vysušuje, takže záleží i na poměru (který se ovšem většinou nikde nedočtete). Další problematickou složkou je glycerin, který sice váže vodu, takže pokožku zvlhčuje, ovšem váže na sebe i vodu obsaženou v pokožce samé, takže ji tím pádem následně vody zbavuje a při každodenním použití může vysušovat.

Čistě olivová mýdla jsou skvělá, pokud se přenesete přes to, že nepění, trochu lepší to je pouze v případě hodně měkké vody. Zkoumala jsem i možnost vlastní výroby, ale asi se do toho nepustím, minimálně zatím, je to na můj vkus moc na dlouhé lokte.

Co vy a tuhá mýdla? 

VE ZDRAVÉM TĚLE ZDRAVÝ DUCH

Většinou to znamená, že teda máte sportovat, správně jíst, protože pak budete zdraví. Ale když to otočíte, tak to taky znamená, že pokud máte zdravé tělo, tak je to proto, že máte zdravého ducha. Nic proti endorfinům a dalším benefitům zdravého životního stylu, to je všechno samozřejmě správně, ale stejně se stále přikláním k tomu, že pokud si věci nepořešíme na platformě duše, běháním po lese toho zas až tolik nezachráníme. Taky jste se často divili, že někdo, kdo žije přece tak zdravě, dostane v padesáti infarkt nebo tak něco?

Tak protože mi onemocněla celá rodina (všichni mají to stejné, každý z jiného důvodu), tak se maličko koukneme na tu psychosomatiku a jak to teda funguje nebo by fungovat mělo.

Zjednodušeně lze říct, že jsou dva druhy nemocí – nemoci přenosné, kdy chytnete nějaký bacil a nemoci, které si vaše tělo jakoby vytvoří samo, protože mu něco přestane fungovat nebo si vytvoří nějakou anomálii (např.nádor). Z hlediska psychosomatiky je vždy tím hlavním původcem duše, které se něco děje, a buď tím pádem máte „jen“ přechodně sníženou obranyschopnost (což je, myslím, z hlediska symboliky naprosto jasné už z toho pojmu) a něco chytíte (podle toho, co chytíte, lze usuzovat na to, co se duši nelíbí) nebo je problém trvalého rázu a tělo to napětí prostě neunese a začne fungovat sebedestruktivně, aby de facto poukázalo na dlouhodobou destrukci duše.

A jak tedy funguje psychosomatická terapie. Ta má vlastně dvě fáze. V té první je potřeba zjistit, proč člověku je to, co mu je, z jakého psychického problému vychází problém fyzický. Možná to vypadá komplikovaně, ale to je ta lepší a lehčí fáze. Velká část nemocí má naprosto jasnou symboliku, spoustu uhodne i laik, má-li jen trochu otevřenou mysl a schopnost uvažovat v symbolech a taky na to existuje celkem dost literatury, která vychází z praxe nejrůznějších terapeutů, protože on to není žádný novodobý a moderní výmysl a i mnoho klasických lékařů uplatňuje holistický přístup k pacientovi, zejména u dětí je takový přístup prakticky nutnost. Většinou je ta symbolika tak jasná, že to každý pochopí a připustí, že jeho nemoc by tu opravdu mohla mít kořeny, osobně se mi třeba ještě nestalo, že bych někomu řekla, proč si myslím, že má zrovna to, co má, a daná osoba mi řekla, že to je totální pitomost, že se jí nic takového neděje. Ale samozřejmě jsou i naprosto zatvrzelí jedinci, vím dokonce o případu, kdy daná osoba byla na konzultaci u doktora Hnízdila, což je momentálně asi největší kapacita v oboru a ten hned při prvním pohovoru řekl, že bohužel nemůže nic udělat. Dotyčnou osobu znám a ano, nemohl, nikdo nemůže, možná, až sestoupí Kristus a začne uzdravovat... Ale i tak pochybuji... :-)

Takže jsme ve fázi, kdy člověk ví, proč je nemocný a co jeho nemoc způsobuje (jen podotýkám, že poměrně hodně zjednodušuji, tato fáze může být dost dlouhá, pokud jde o někoho, koho neznáte, protože kořeny většiny věcí jsou dost hluboko, často v dětství a klíč je často právě v oblasti, o které má člověk sám hodně zkreslené představy, právě proto, že se rozhodl problém ignorovat, takže terapeut má dost složitou pozici, protože pacient vlastně nevědomky překrucuje pravdu). Ale za předpokladu, že se tedy dobereme k tomu, že víme co a proč, nastává další, a to o dost těžší fáze.

Jde totiž o poměrně šokující tvrzení, že nemocnému jeho stav svým způsobem vyhovuje a přetrvává v něm vlastně schválně, samozřejmě to neprobíhá na poli vědomí, ale jde o to, že nemoc vytvořila situaci, kterou si dotyčný nedovedl vytvořit vlastními silami a nyní je pro něj únikem od nějakého problému. Řekněte to někomu, kdo má rakovinu. Tohle je ve skutečnosti ten důvod, proč psychosomatická terapie není pro každého, protože dokud toto dotyčný nepřijme a nepochopí, nepohne se dál. 

Jednoduchý příklad, na kterém to lze jasně manifestovat. Migréna. Člověk je migrenik z nějakého důvodu, ten je samozřejmě u každého idividuální. Ovšem ten migrenozní stav je pro všechny prakticky stejný. Migréna vás totálně vyřadí ze života (mluvíme o skutečné migréně, ne o tom, když někoho bolí hlava), při opravdu akutním stavu nesvedete nic, ani se nepostaráte o děti (vlastní, díky bohu minulá, zkušenost). Ale najednou nic nemusíte, protože fakt nemůžete. Máte konečně svatý klid, je vám sice strašně blbě, ale je pokoj. Máte prázdnou hlavu. A o to celou dobu jde. Většina migreniků nedokáže zharmonizovat svoje myšlení a chování a záchvat migrény je prostě výsledkem přetlaku, který už byl nesnesitelný. Proto taky často po záchvatu migrény následuje taková jakoby zamlžená fáze, kdy už to tedy nebolí, ale jste totálně mimo a často člověk cítí takovou až lehkost, protože se mu povedlo tu hlavu skutečně vyčistit tím, že řešil jen bolest a nic jiného. A protože toho nedokáže dosáhnout jinak, nakonec nezbude než migréna, která to vyřeší za něj.

Dobrá zpráva je, že pokud toto pochopíte, jste na cestě ke kompletnímu vyléčení. Špatná, že uprostřed daného problému už to může být sakra těžký. Dřív jsem mívala migrény, které se třeba třikrát po sobě vrátily, moje neuroložka nevěřila, že i přes léky, které beru, se mi uleví třeba na půl dne a pak je to zpátky. Takové migrény jsem měla i několikrát do měsíce, pak se to ustálilo na cca jednom záchvatu za měsíc. Momentálně jsem na skóre jeden záchvat za několik měsíců, pokud jsem opravdu v pr... a v tu chvíli je mi houby platné, že VÍM, čím to je, nechci a nedokážu s tím nic udělat a chci tak akorát umřít (abych měla pokoj už navždy), dokud si nevezmu prášek a bolest aspoň trochu nepoleví. 

Proto je psychosomatika zejména a hlavně vynikající prevencí. Pokud se naučíte spojovat tímto způsobem psychické a fyzické projevy vaší bytosti, dokážete odhalit, že se něco děje ještě před tím, než budete skutečně v průseru. Je to k nezaplacení zejména pokud máte v rodině nějaké „dědičné“ choroby. Protože ony nejsou dědičné, protože se dědí fyzické dispozice. Ony se předávají psychické dispozice, protože většina lidí nikdy nevystoupí ze vzorců, které převzali během dětství a dospívání, protože si je prostě ani neuvědomují a časem si doslova „vypěstují“ stejný psychický stav, který vyústí ve stejnou chorobu a dále to předávají svým dětem.

Takže považovat tělesné projevy (nejen nemoci, ale jakékoliv fyzické nepohodlí) za projevy duše, kterými se vám vaše duše pokouší něco sdělit, se rozhodně vyplatí. 

Je mi jasné, že to zdaleka není vyčerpávající, ale je to jen tak na úvod, aby bylo jasné, jak to celé funguje...

TROCHA IRONIE NIKOHO NEZABIJE

Já to sem musím dát, protože to třeba ještě někdo neviděl. Je to starý, ale výborný. Myslím, že pokud to má člověk v hlavě srovnaný a věří, čemu věří, ze správných důvodů, tak ho trochu inteligentního sarkasmu spíš potěší než cokoliv jiného. Ovšem doufám, že bude všem jasné, že vše dopadlo, jak dopadlo, jen proto, že nesehnali včas kousek toho inkriminovaného modrého Mondea...

http://www.youtube.com/watch?v=2GWDCtcwiBU

A jako protiváhu jeden můj úplně čerstvý zážitek o tom, že ta homeopatika (ne)fungují, protože to je akorát voda. Cca před dvěma lety se mi podařilo objevit můj konstituční lék, který mi opravdu velmi dobře fungoval. Původně jsem hledala něco na nespavost a vyčerpání, protože jak děti nespaly, tak jsem měla naprosto rozhozený spánkový rytmus, koukala v noci do stropu, i když děcka byla náhodou v klidu, ve dne se pak ploužila jako mátoha, měla migrény z nevyspání a upadala do depresí. Lék fungoval skvěle, dokonce i při nemocných dětech a probdělých nocích jsem byla plná energie a jak se mi postupně srovnalo spaní, přestala jsem ho brát. Vzpomněla jsem si na něj nedávno, protože jsem začala opět zírat po nocích do stropu, přestože obě děti už spí bez problémů celou noc. Znovu jsem si přečetla obraz, zaznala, že se nic nezměnilo, ba naopak a že by možná nebylo od věci zkusit vyšší ředění, takže místo 15CH jsem pořídila 30CH. Nikdy předtím jsem neměla po podání žádný zvláštní pocit, víceméně mi homeopatika po této stránce nic nedělají, jen při těch mých "chřipkových" se mi cca na půl dne docela přitíží. Takže rozhodně vylučuju placebo efekt, protože jsem lék měla už dřív a silnější potenci jsem nepřikládala žádnou důležitost. Přibližně do dvaceti minut od podání na mě padl stav, který máte při takové té středně těžké opilosti - fyzická únava tak těžká, že vás prostě neunesou nohy, ztěží uděláte krok a neustále se skládáte na zem. K tomu jsem se smála, jak totálně sjetá, bylo to fakt parádní a manžel z toho měl druhé vánoce. Když se dostatečně pobavil na můj účet, odvedl mě do postele, já usla jak špalek a ráno se vzbudila naprosto zrelaxovaná. Beru dál každý den večer, ale raděj až v posteli. Výsledky se mi fakt hodně líbí, nejen, že nejsem najednou vůbec unavená, ale dost věcí se najednou srovnalo i na psychické rovině (ano, může to být náhoda, ale já vím svoje). Takže možná, kdyby měli kousek toho Mondea... Ale raději dávejte přece jen na silnících pozor :-)

HOMEOPATIE NA KAŽDÝ DEN

Arnica Montana

Toto by měl být seriál o homeopatických lécích, které jsou naprosto bez problémů použitelné na různá běžná onemocnění či nepohodlí a je možné si je bez problémů naordinovat bez konzultace s homeopatem. 

Trocha teorie na začátek. Většina homeopatických léků, které běžně seženete, je od francouzské firmy Boiron. Já osobně jsem jiná homeopatika ani nikdy nezkoušela, vše, co jsem potřebovala, jsem u nich vždy našla. Vím minimálně o jedné české firmě, která se výrobou homeopatik také zabývá, ale aniž bych jim chtěla křivdit, tak se mi moc nelíbí, že prakticky veškeré reference obstarává jedna osoba, ač jde o velmi známého homeopata. V tomto mě musíte omluvit, já jsem maličko paranoidní, když jde o PR, marketing a spol. a to zejména ve věcech týkajících se zdraví. Takže já si prostě většinu léků vyhledávám sama a poté beru výrobce, který je nejlépe dostupný, což je v mém případě většinou Boiron, který vám objednají prakticky v každé lékárně.

Co se týče léků samotných, zjednodušeně se dá říct, že existují tři kritéria, podle kterých se dají rozdělit.

Indikace

Každý homeopatický lék má takzvaný „obraz“, což je vlastně detailní popis příznaků a aspektů daných potíží, na které má být indikován. Většinou je opravdu velmi detailní a obsahuje třeba i fyzické atributy dané osoby, její preference, chutě, povahové sklony... Čím více se vaše problémy shodují s obrazem, tím větší je pravděpodobnost, že jste našli správný lék. Jsou léky, které jsou zaměřené vyloženě na somatické problémy, mají poměrně jednoduchý obraz a jsou vhodné pro kohokoliv, kdo v danou chvíli těmi konkrétními potížemi trpí. To jsou léky, které budete potkávat v tomto seriálu. Ty potom fungují jako „normální“ léky a máte právo čekat (s jednou výjimkou, o které později) přibližně shodné výsledky. Pokud se jich nedočkáte, není problém ve vás, ale v léku, asi tak, jako že na virózu vám nezaberou antibiotika. Tou jednou výjimkou ve srovnání s alopatickými léky je to, že se občas může stát, že po podání homeopatika nastane přechodné zhoršení příznaků. To je vlastně dobré znamení a vy víte, že máte správný lék. Ošemetné na tom je to, že nevíte, jestli to zhoršení vyvolala homeopatika (pokud používáte homeo pravidelně, tak to časem ale rozlišit umíte) nebo se vám prostě jen přitížilo, protože nemoc postupuje. Dobrá zpráva je, že není žádný problém kombinovat většinu homeopatik s běžně dostupnými alopatickými léky, jen potom nepoznáte, co vám pomohlo a v jaké míře.

Druhou skupinou homeopatik jsou léky konstituční, které – jak název napovídá – mají vyladit celou vaši konstituci, tedy stavbu. Tyto léky mají obrazy vcelku složité, detailní, s důrazem na fyzickou i psychickou konstituci. Pokud vám lék sedne, měl by vás zharmonizovat do té míry, že většina vašich somatických problémů samovolně vymizí (týká se hlavně vleklých a opakujících se onemocnění nebo psychických potíží). Indikace je docela složitá jak pro homeopata, tak pro někoho, kdo se léčí sám, protože homeopat o vás bude potřebovat opravdu velké množství informací a pokud se léčíte sami, tak si musíte být jistí, že si v některých věcech nelžete do kapsy a opravdu jste schopni nahlédnout svůj stav pravdivě. Ale námaha se v tomto případě vyplatí, pokud takový lék objevíte, tak je to fakt paráda a rozdíl cítíte neskutečný.

Složení

Tady jde jen o to, že můžete mít léky jednosložkové (monokomponentní) a vícesložkové (polykomponentní). Osobně preferuji jednosložkové, protože vyladit obrazy několika léků tak, aby pomáhaly víceméně obecně, je vždy na úkor individuality pacienta. Takže homeopat vám většinou ani nic vícesložkového nedá, ale nakombinuje vám léky dle potřeby, naopak většina běžně dostupných homeopatických léků je polykomponentních (všechny ty sirupy, léky na chřipku a spol.), což je do značné míry dáno hlavně tím, že výrobci chtějí protlačit své preparáty i mezi běžnou populaci a vícesložkové složení zaručuje to, že se trefí do obrazu více lidí. Proto se stává, že na tyto přípravky mohou mít lidé naprosto opačné reakce a někomu pomůžou, někomu ne. Zcela nekorektně musím říct, že osobně si raději vezmu paralen než polykomponentní homeopatikum běžně dostupné v lékárně, pokud nejsem schopná najít, z čeho se skládá. Ono vám to samozřejmě nic špatného neudělá, ale pokud je člověku blbě, tak je asi lepší jít na jisto, než 14 dní experimentovat s něčím, co se pro vás možná vůbec nehodí. 

Ředění

U každého léku naleznete informaci o ředění, což je pro laika celkem nezajímavá informace, pokud si jdete lék koupit, už musíte vědět, v jakém ředění ho chcete. U většiny léků s používá nejvíce rozšíření označení „číslo“ a CH (Cé Há). Takže když si půjdete koupit lék z dnešního článku, budete chtít tubičku s nápisem Arnica Montana 9 CH. Celkem zajímavé je na tom to, že různé ředění se často používá na různé problémy (tj.jeden lék v jiném ředění léčí něco úplně jiného – jeden příklad za všechny: ricinus communis se používá jak k povzbuzení, tak k zastavení laktace) a čím větší podobnost mezi příznaky a obrazem, tím vyšší číslo, tj.větší ředění, takže z hlediska tradiční medicíny vlastně dostáváte tím slabší lék, čím víc vám ten lék pomáhá.

A teď už k té arnice...

zdroj www.healthyfellow.com

Arnika horská neboli prha arnika je naprostý machr na fyzickou regeneraci. Pomůže v případě jakéhokoliv zranění (namožené svaly, zranění, modřiny, podlitiny, krvácení, svalová horečka, operační zákroky...). Urychlí hojení po operacích, vynikající je po porodu (mám vyzkoušenu variantu s arnikou i bez a ten rozdíl byl obrovský, přestože arnika měla daleko těžší podmínky). A co je důležité, pomáhá i v případě fyzického a duševního vyčerpání, v případě, že jste přepracovaní, málo spíte, nervujete se, nemáte čas se pořádně a v klidu najíst atd..., tak s klidem zapomeňte na kofein a začněte do sebe ráno sypat arniku. Zrovna tak se doporučuje před plánovanými operačními zákroky a je možná ji využít i při léčení starších traumatismů a zranění (vyšší ředění).

Většinou se používá ředění 9 nebo 15 CH, doporučuje se užívat 2-4x denně 5 kuliček, ale já užívala vždy jen 5 kuliček ráno, případně ještě jednou odpoledne, pokud jsem byla v krizi (obě moje děti se až do věku cca 2,5 roku budily v noci přibližně po dvou hodinách, takže posledních pět let přežívám trochu jako zombie). Zrovna tak mi toto dávkování stačilo po porodu. Vzhledem k tomu, že rostlina není nijak toxická ani nebezpečná, tak se nemusíte obávat nějakých nepříjemných pocitů, pokud byste vyzkoušeli a měli pocit, že necítíte žádnou změnu, je na místě uvažovat, jestli vaše únava není čistě psychické povahy, protože s tím vám arnika nepomůže, arnika hojí fyzické tělo na všech úrovních, což má samozřejmě značný vliv i na duši, ale pokud je duše původcem problému, arnika toho mnoho nezmůže.