NEGATIVNÍ EMOCE

Původně jsem se chtěla věnovat něčemu jinému, ale v jednom komentáři u článku o stresu jsem byla obviněna, že nabádám k potlačování emocí, což je velmi škodlivé a může vést k rozvoji nejrůznějších chorob. Což je tedy svatá pravda – myslím to, o těch chorobách. Tak jsem si článek znovu přečetla a uznávám, že někdo by v tom něco takového najít mohl (i když si tedy myslím, že se musí dost snažit, ale vnímání čehokoliv je vždy dopředu ovlivněno tím, co už v hlavě máme a nejvíc tím, co tam máme a nevíme o tom :-) ). Takže jsem zaznala, že by si téma možná zasloužilo samostatný článek.

V prvé řadě bych chtěla uvést na pravou míru možná trochu problematickou zmínku o stoicismu. Problém stoicismu je v tom, že každý si myslí, že ví, o co jde, a ve skutečnosti se jedná o jeden z nejmíň pochopených filosofických směrů. Všechny nás ve škole (minimálně na gymplu) učili o tom, že stoa znamená kámen a v důsledku toho je stoik někdo, kdo se pořád snaží tvářit jakože nic, i když něco. Poker face ze starého Řecka. Nechci tu provádět žádný exkurz do starořecké filosofie a propříště si přirovnání ke stoicismu asi raději odpustím, nicméně chci k tomu říct jen to, že stoicismus je vlastně taková naše západní obdoba buddhismu a idea je prakticky stejná – ovládám svou mysl a uzavřu ji před vším, co mi škodí. To, že se buddhismus tímto způsobem rozšířil a přetrval, zatímco stoicismus zůstal izolován v čase i prostoru a značně nepochopen, poukazuje na velký rozdíl v psychologickém zaměření západní a východní civilizace, což by bylo spíš na samostatný post a možná někdy jindy, pokud by to někoho zajímalo.

Zpět k emocím. Abychom si vyjasnili pojmy, pod emocemi zde myslím city, pocity a iracionální hnutí mysli, která mají spíš citový než nějak logický charakter. To jen, abychom věděli, o čem se bavíme, tyhle pojmy jsou zrádné v tom, že každý ví, co to je a každý si pod tím představuje něco trochu jiného, což ve finále často nejen ztíží, ale často i znemožní jakoukoliv smysluplnou debatu.

Emoce jsou naprosto nepochybně součástí našeho prožívání světa, dokonce bych řekla, že toto prožívání do velké míry určují, ovlivňují a často determinují. Často je emoce silnější než jakýkoliv logický úsudek, což každý, kdo se někdy zamiloval, dobře ví. To ovšem ale neznamená, že by emoce měly být tím pádem něčím, co bude náš život ovládat, naopak je tím více žádoucí, abychom se s nimi naučili pracovat a mít je co nejvíce pod vědomou kontrolou. Vědomou kontrolou mám na mysli to, že naše vědomí o dané emoci ví, přijímá ji a částečně jí občas i rozumí. Klíčovým je zde ale to přijetí. Jak vidíte, nemám vůbec v úmyslu cokoliv potlačovat, protože pokud něco potlačím, tak to právě ze sféry vědomí odstraním někam pryč, je to v podstatě násilný akt a násilí nám vždy zplodí jen další násilí, které by na sebe v tomto případě nenechalo dlouho čekat a potlačená věc by se nám vrátila s daleko ničivější silou, než měla předtím.

Co je ovšem důležité, je to, abychom si dobře uvědomili, že emoce není něco, co na nás odněkud prostě skočilo, něco, co se nám přihodilo, ale že je to něco, co vychází z nás samých a je naší součástí. Pokud je člověk naprosto vyrovnaná harmonická bytost plná lásky a porozumění, která úspěšně asimilovala vlastní stín a už kolem sebe šíří jen lásku a dobro, tak se svými emocemi nemusí prakticky zabývat, jelikož budou prostě a priori dobré a prospěšné. Nám ostatním se ovšem často přihodí to, že daná emoce člověku hrubě neprospívá, ba dokonce škodí, člověk působí sám na sebe destruktivně a velmi často se to začne projevovat i ve fyzickém světě, což dokazují i známá úsloví o tom, že „na posr... i hajzl spadne“, „čert kálí vždy na tu největší hromadu“ apod. Nicméně pokud na vás spadne toaleta, tak byla nejspíš špatně postavená a čerti podle všeho asi nejsou, takže možná nebude od věci poohlídnout se po vysvětlení někde jinde :-) Pokud je v takové chvíli člověk schopen alespoň nějaké sebereflexe a prozkoumá trochu blíž svoje emoce, dojde k tomu, že převažují ty negativní, prostě se cítíte na nic, k ničemu, vše se proti vám spiklo, nic nefunguje....

A v tuhle chvíli je opravdu na místě si uvědomit jednu zásadní věc – emoce a zejména následné myšlenky, které emoce vyvolá (např. mám mizerný pocit, protože mě podrazí kolega v práci a na základě toho si „vymyslím“ spoustu dalších věcí o sobě, o své práci, o mých vztazích s lidmi a ve finále přemýšlím už jen o tom, jak je to vlastně celé na nic, jenže co s tím, do práce se chodit musí a kdybych tak měl víc peněz/lepší vzdělání/víc příležitostí/chápavějšího partnera...., to by bylo, ale takhle se z toho asi nikdy nevymotám...), tak toto všechno nepřišlo odnikud zvenčí, ale je to náš vlastní produkt. Buď produkt vědomí, v horším případě nevědomí, ale je náš. Naše myšlenky, city, pocity, emoce... jsou naše zrovna tak, jako je naše fyzické tělo. Pokud by se vaše ruka začala najednou sama pohybovat a začala vás fackovat, asi by se vám to moc nelíbilo, snažili byste se tomu zabránit, pochopit, co se děje a hlavně udělat všechno proto, aby se to neopakovalo, protože je přece absurdní, abyste se sami nějak fyzicky týrali, pokud jste při smyslech a pokud to navíc probíhá proti vaší vědomé vůli. Proč, když prakticky to samé  vyvádí nějaká naše emoce, máme pocit, že se nedá nic dělat, že to musíme vydržet, potlačit, v lepším případě se nějak rozptýlit, v horším přerazit to nějakou farmakologickou mňamkou? Pokud vám nafackuje vaše vlastní ruka, logicky nabudete dojmu, že to není „normální“, že se rozhodně nejedná o přirozený a zdravý stav vaší bytosti a že je potřeba udělat něco, aby se věci vrátili zpět k normálu a vaše tělo fungovalo, jak má. A co víc, budete skoro až naštvaní, protože něco, co vám má sloužit (v dobrém slova smyslu), se obrátilo proti vám. Když se proti vám obrátí vaše vlastní mysl, skoro nikdo tento pocit nemá, naopak kdekdo má za „normální“, že cítí strach, zažívá pocity méněcennosti, nervozitu, úzkost... Máme pocit, že „to přejde“ a ono to nejspíš přejde, ale taky třeba ne úplně, nebo se to časem vrátí v jiné podobě při jiné příležitosti...

Chceme a máme pocit, že máme naprosté právo kontrolovat své tělo, často to ženeme do extrémů, kdy dost lidí vykonává spoustu fyzických aktivit ne proto, že by je to těšilo, ale proto, že se jim nelíbí, jak jejich tělo vypadá, ale když jde o mysl, máme pocit podivné bezmoci, jako by šlo o něco, co s námi jen tak náhodně koexistuje a nikoliv o naši integrální součást. Máme pocit, že tělo bychom měli mít pod kontrolou, ale projevujeme mu značný respekt, pokud se na fyzické úrovni snažíme něčeho dosáhnout. Asi by nikoho nikdy nenapadlo jen tak ráno vstát z postele a uběhnout maraton. Všem je jasné, že je potřeba trénovat, jinak padneme po pár metrech a nikdo se proto na své tělo nezlobí. Pokud však jde o mysl, je kdekdo přesvědčený, že nějaká vědomá kontrola je skoro nemožná (zkuste někomu, kdo se obsedantně zabývá nějakou, byť triviální myšlenkou, říct „ Tak na to prostě přestaň myslet“ – většinou vám skoro vynadá, protože jak to asi má udělat...), ale pokud jde o nějaké duševní „výkony“, tak pokud to nejde hned, tak to prostě nejde a basta. Třeba v případě meditace, kdy by měl člověk mít úplně vyprázdněnou mysl. Zkuste si nařídit budík a pět minut mít úplně prázdnou hlavu, opravdu na nic nemyslet. Vsadím se, že většina nedá ani těch pět minut. Jenomže ne proto, že to nejde a zvládnou to akorát mniši někde pod Himalájemi. Nejde to z toho samého důvodu, proč neuběhnete jen tak bez přípravy maraton. Zrovna tak, jak bylo vaše tělo doteď vystaveno nějakým podmínkám, které se nejspíš neslučovaly s možností běhat denně několik desítek kilometrů, tak ani vaše mysl není zvyklá na klid. A zrovna tak, jak jde vytrénovat tělo, jde vytrénovat i mysl. Ano, každý má tu laťku někde jinde, někdo se ani při intenzivním tréninku nedostane na olympiádu, zatímco jinému to půjde daleko líp. Výhoda je ovšem v tom, že mysl je o dost pružnější než tělo a zatímco několik desetiletí nevhodného životního stylu vašemu tělu už asi nikdo neodpáře, mysl se dovede zregenerovat prakticky dokonale. Ale taky se s tím nikdo jednoho rána neprobudí jen proto, že mu to večer přišlo jako dobrý nápad.

Hodně lidí na něco takového rezignuje jednak proto, že to je často opravdu dlouhá cesta, jednak mají za to, že účelem je vymazat negativní emoce a stavy z jejich života a zlobí se sami na sebe, když to nejde a pociťují to jako selhání. A tady jsme právě u toho velkého rozdílu mezi tím mít věci pod vědomou kontrolou a potlačit je. Negativní emoce jsou součástí života tak jako ty pozitivní a účelem není, aby ty negativní zmizely, ale aby ty pozitivní převažovaly a ty negativní nás neovládly do té míry, že by nám to začalo škodit. Pokud mi umře pes, budu smutná. Pokud mě zradí kamarád, budu zklamaná. Pokud se zamiluju do někoho, kdo to nebude opětovat, budu nešťastná. Pokud mě v práci nespravedlivě přeskočí při povýšení, budu naštvaná. Na tom není nic divného nebo nežádoucího, problémem by byla spíš situace, kdy by mi to bylo všechno jedno. Ale pokud se po smrti psa zhroutím, z nešťastné lásky skáču z mostu a zrada přítele mě na měsíc připoutá k flašce rumu, problém to je. A to jsou vyhrocené případy. Kolikrát se stane, že člověka úplná pitomost vykolejí do té míry, že mu zkazí celý den, přestože její faktický dopad je prakticky nulový. A třeba právě v případě stresu to jsou právě často věci, které za to, jakým způsobem člověk kvůli nim trpí, vůbec nestojí. Schválně – kdy jste se naposled stresovali kvůli tomu, že jste nevěděli, jestli zítra budete mít dost peněz, abyste koupili dětem jídlo? Nebo kvůli něčemu podobnému? Upřímně doufám, že nikdy. A garantuji vám, že pokud by ta situace nastala, tak byste se nejspíš nestresovali vůbec, protože byste měli dost práce s tím ji nějak vyřešit a stres a deprese by vás přepadly možná v noci, protože to nemůžete nic kloudného dělat. Není náhoda, že nejvíc je psychickými poruchami zasažena západní civilizace, kde většina lidí, pokud to řeknu velmi nekorektně, nemá prakticky co na práci, protože jestli máte pocit, že být 8h denně v kanceláři je „práce“, řekněte to někomu, kdo to má tři kilometry ke zdroji pitné vody a disponuje pouze dvoulitrovým kbelíkem. Vím, že to už trochu zavání moralizováním, ale to nic nemění na tom, že to tak prostě je. 

Ale asi není řešení začít si nosit vodu v kyblíku od příbuzných na druhém konci města. Takže co s tím. Ideální způsobem, jak nějakou destruktivní emoci „odzbrojit“, je akceptovat ji jako normální součást naší bytosti. Většina těchto nedobrých emocí jde totiž ruku v ruce s myšlenkami typu „je se mnou něco špatně, měl bych být lepší, měl bych se víc snažit, měl bych to a támhle to“ a rozvíjí pocit viny za to, že člověk nesplňuje nějaký imaginární nárok, který si v sobě sám pěstuje a poměřuje jím své konání. Takže fajn, emoce je tady, je moje a protože je moje, není na ní nic špatného, ruce mám taky někdy špinavé a někdy čisté a když jsou špinavé, tak je prostě umyju a nebudu si je hned sekat nebo propadat depresi, jaké jsem prase. Ale to neznamená, že by tu ta frajerka měla pobýt nějak moc dlouho. Takže je fajn se zamyslet, kde se vzala, má vůbec reálný důvod? Je dost lidí, kteří se propadají do stavů podobných depresi třeba i při nevyspání nebo z hladu. A pokud reálný důvod má, je skutečně adekvátní tomu, jak na nás emoce působí? Je to, co se stalo, opravdu důvod k tomu, abychom ztratili celý den? Protože – opět klišé, ale bohužel opět pravdivé – zítra tady taky nemusíme být. A opravdu je váš život tak mizerný, že nenajdete nic, aby vás při pohledu na to spontánně napadlo „ty jo, tak já se tu trápím kvůli ...... a přitom mám .....“? Jakékoliv zaměření mysli na něco pozitivního pomůže vždy aspoň trochu. 

Nicméně občas jde o věci, které si člověk musí tak nějak „prožít“, protože jsou buď opravdu důležité nebo je emoce prostě moc silná. Celkem dobrá metoda je nechat to být, vytvořit si prostor pro „depku“, ale dát si nějaké časové ohraničení. Jo, dnes je to všechno na prd, už to nezvládám, takže dneska depresím. Ale dnes, zítra konec a je dobré si to určit dopředu. Jednak se vám uleví, že nemusíte nic přemáhat a dusit v sobě, jednak se vám objeví světlý horizont v podobě lepších časů v době, kterou jste si sami určili a tím pádem ukazujete emoci, kdo je tady pánem. Ono je to docela přirozené a dokazují to nejrůznější zvyky, kdy je nařízeno nějakou dobu držet smutek. Většinou to je samozřejmě v případě úmrtí, ale to neznamená, že nemůžete držet smutek za to, že vám odjel přítel do zahraničí, umřel vám křeček nebo vás nevzali na školu. Důležité je na tom to, že vy VÍTE, že držíte smutek, je to vědomá aktivita a rozhodnutí, které té emoci ubírá její destruktivní sílu. Samozřejmě to musí být adekvátní dané události, držet rok smutek za křečka by taky asi nebylo nejlepší. Jde prostě o to, dostat emoci pod kontrolu vědomí a nikoli naopak. Protože potom vám i negativní emoce může přinést  něco dobrého – pokud jsem smutná, vím to a přijmu to, tak daleko snáz zjistím, proč jsem vlastně smutná (protože ten bezprostřední důvod je často jen spouštěč a emoce se dotýká něčeho hlubšího), pokud intenzita neodpovídá závažnosti, tak proč tomu tak je, případně jak jsem se vlastně do takové situace dostala... To však dokážete jen s pomocí vědomí.

Jsou ovšem dvě emoce, které byste si do vědomí neměli pustit nikdy a se kterými je potřeba se vypořádat jednou provždy. Je to strach a pocit, že nejsem dost dobrý. Ale o tom zas někdy příště.

A velmi si vážím každého, kdo to přečetl celé až sem :-)