VE ZDRAVÉM TĚLE ZDRAVÝ DUCH

Většinou to znamená, že teda máte sportovat, správně jíst, protože pak budete zdraví. Ale když to otočíte, tak to taky znamená, že pokud máte zdravé tělo, tak je to proto, že máte zdravého ducha. Nic proti endorfinům a dalším benefitům zdravého životního stylu, to je všechno samozřejmě správně, ale stejně se stále přikláním k tomu, že pokud si věci nepořešíme na platformě duše, běháním po lese toho zas až tolik nezachráníme. Taky jste se často divili, že někdo, kdo žije přece tak zdravě, dostane v padesáti infarkt nebo tak něco?

Tak protože mi onemocněla celá rodina (všichni mají to stejné, každý z jiného důvodu), tak se maličko koukneme na tu psychosomatiku a jak to teda funguje nebo by fungovat mělo.

Zjednodušeně lze říct, že jsou dva druhy nemocí – nemoci přenosné, kdy chytnete nějaký bacil a nemoci, které si vaše tělo jakoby vytvoří samo, protože mu něco přestane fungovat nebo si vytvoří nějakou anomálii (např.nádor). Z hlediska psychosomatiky je vždy tím hlavním původcem duše, které se něco děje, a buď tím pádem máte „jen“ přechodně sníženou obranyschopnost (což je, myslím, z hlediska symboliky naprosto jasné už z toho pojmu) a něco chytíte (podle toho, co chytíte, lze usuzovat na to, co se duši nelíbí) nebo je problém trvalého rázu a tělo to napětí prostě neunese a začne fungovat sebedestruktivně, aby de facto poukázalo na dlouhodobou destrukci duše.

A jak tedy funguje psychosomatická terapie. Ta má vlastně dvě fáze. V té první je potřeba zjistit, proč člověku je to, co mu je, z jakého psychického problému vychází problém fyzický. Možná to vypadá komplikovaně, ale to je ta lepší a lehčí fáze. Velká část nemocí má naprosto jasnou symboliku, spoustu uhodne i laik, má-li jen trochu otevřenou mysl a schopnost uvažovat v symbolech a taky na to existuje celkem dost literatury, která vychází z praxe nejrůznějších terapeutů, protože on to není žádný novodobý a moderní výmysl a i mnoho klasických lékařů uplatňuje holistický přístup k pacientovi, zejména u dětí je takový přístup prakticky nutnost. Většinou je ta symbolika tak jasná, že to každý pochopí a připustí, že jeho nemoc by tu opravdu mohla mít kořeny, osobně se mi třeba ještě nestalo, že bych někomu řekla, proč si myslím, že má zrovna to, co má, a daná osoba mi řekla, že to je totální pitomost, že se jí nic takového neděje. Ale samozřejmě jsou i naprosto zatvrzelí jedinci, vím dokonce o případu, kdy daná osoba byla na konzultaci u doktora Hnízdila, což je momentálně asi největší kapacita v oboru a ten hned při prvním pohovoru řekl, že bohužel nemůže nic udělat. Dotyčnou osobu znám a ano, nemohl, nikdo nemůže, možná, až sestoupí Kristus a začne uzdravovat... Ale i tak pochybuji... :-)

Takže jsme ve fázi, kdy člověk ví, proč je nemocný a co jeho nemoc způsobuje (jen podotýkám, že poměrně hodně zjednodušuji, tato fáze může být dost dlouhá, pokud jde o někoho, koho neznáte, protože kořeny většiny věcí jsou dost hluboko, často v dětství a klíč je často právě v oblasti, o které má člověk sám hodně zkreslené představy, právě proto, že se rozhodl problém ignorovat, takže terapeut má dost složitou pozici, protože pacient vlastně nevědomky překrucuje pravdu). Ale za předpokladu, že se tedy dobereme k tomu, že víme co a proč, nastává další, a to o dost těžší fáze.

Jde totiž o poměrně šokující tvrzení, že nemocnému jeho stav svým způsobem vyhovuje a přetrvává v něm vlastně schválně, samozřejmě to neprobíhá na poli vědomí, ale jde o to, že nemoc vytvořila situaci, kterou si dotyčný nedovedl vytvořit vlastními silami a nyní je pro něj únikem od nějakého problému. Řekněte to někomu, kdo má rakovinu. Tohle je ve skutečnosti ten důvod, proč psychosomatická terapie není pro každého, protože dokud toto dotyčný nepřijme a nepochopí, nepohne se dál. 

Jednoduchý příklad, na kterém to lze jasně manifestovat. Migréna. Člověk je migrenik z nějakého důvodu, ten je samozřejmě u každého idividuální. Ovšem ten migrenozní stav je pro všechny prakticky stejný. Migréna vás totálně vyřadí ze života (mluvíme o skutečné migréně, ne o tom, když někoho bolí hlava), při opravdu akutním stavu nesvedete nic, ani se nepostaráte o děti (vlastní, díky bohu minulá, zkušenost). Ale najednou nic nemusíte, protože fakt nemůžete. Máte konečně svatý klid, je vám sice strašně blbě, ale je pokoj. Máte prázdnou hlavu. A o to celou dobu jde. Většina migreniků nedokáže zharmonizovat svoje myšlení a chování a záchvat migrény je prostě výsledkem přetlaku, který už byl nesnesitelný. Proto taky často po záchvatu migrény následuje taková jakoby zamlžená fáze, kdy už to tedy nebolí, ale jste totálně mimo a často člověk cítí takovou až lehkost, protože se mu povedlo tu hlavu skutečně vyčistit tím, že řešil jen bolest a nic jiného. A protože toho nedokáže dosáhnout jinak, nakonec nezbude než migréna, která to vyřeší za něj.

Dobrá zpráva je, že pokud toto pochopíte, jste na cestě ke kompletnímu vyléčení. Špatná, že uprostřed daného problému už to může být sakra těžký. Dřív jsem mívala migrény, které se třeba třikrát po sobě vrátily, moje neuroložka nevěřila, že i přes léky, které beru, se mi uleví třeba na půl dne a pak je to zpátky. Takové migrény jsem měla i několikrát do měsíce, pak se to ustálilo na cca jednom záchvatu za měsíc. Momentálně jsem na skóre jeden záchvat za několik měsíců, pokud jsem opravdu v pr... a v tu chvíli je mi houby platné, že VÍM, čím to je, nechci a nedokážu s tím nic udělat a chci tak akorát umřít (abych měla pokoj už navždy), dokud si nevezmu prášek a bolest aspoň trochu nepoleví. 

Proto je psychosomatika zejména a hlavně vynikající prevencí. Pokud se naučíte spojovat tímto způsobem psychické a fyzické projevy vaší bytosti, dokážete odhalit, že se něco děje ještě před tím, než budete skutečně v průseru. Je to k nezaplacení zejména pokud máte v rodině nějaké „dědičné“ choroby. Protože ony nejsou dědičné, protože se dědí fyzické dispozice. Ony se předávají psychické dispozice, protože většina lidí nikdy nevystoupí ze vzorců, které převzali během dětství a dospívání, protože si je prostě ani neuvědomují a časem si doslova „vypěstují“ stejný psychický stav, který vyústí ve stejnou chorobu a dále to předávají svým dětem.

Takže považovat tělesné projevy (nejen nemoci, ale jakékoliv fyzické nepohodlí) za projevy duše, kterými se vám vaše duše pokouší něco sdělit, se rozhodně vyplatí. 

Je mi jasné, že to zdaleka není vyčerpávající, ale je to jen tak na úvod, aby bylo jasné, jak to celé funguje...