ZVYK JE ŽELEZNÁ KOŠILE

Toto je naprosto tendenční článek vycházející z mojí momentální frustrace jednou konkrétní osobou, takže je to spíš taková autoterapie. Jde o to, že vzhledem ke svému „postižení“ psychologií, psychoanalýzou a spol., mám nutkavou tendenci hledat příčiny psychického nepohodlí blízkých lidí a následně se jim snažím nějak pomoci, protože mě prostě deptá, když vidím, že se někdo trápí nebo mu něco je a je přesvědčený, že s tím nic nejde, že se mu prostě nedaří a má smůlu a je to proto, že je takový a makový a hotovo.

Protože jsem se hodně dlouho a hodně důkladně zajímala o psychoanalýzu, měla jsem dlouho tendence hledat příčiny těchto věcí v nějakých traumatech z dětství a blocích, které máme z minulosti a po narození dětí se tato tendence v určitém směru ještě posílila, protože dokud nemáte děti, tak si absolutně neumíte (i když myslíte, že umíte) představit sílu té vazby, které má dítě na matku. Díky tomu jsou děti zhruba až do 6 let schopné reagovat na matčiny stavy naprosto neuvěřitelným způsobem, klidně do pár minut a klidně velmi vyhroceně, tj. třeba tak, že dostanou horečku nebo tak něco. Takže když vidím osobu, která je psychicky velmi nevyrovnaná a má silnou vazbu na matku, logicky se začnu šťourat hlavně v tomto.

V případě oné osoby jsem skutečně přišla na dost věcí, ale pořád mi to tak nějak nesedělo dohromady a hlavně spousta věcí zůstávala nevysvětlených. Ono totiž jde o to, že i když to tak na první pohled nevypadá, tak pokud se na věci díváte pouze z téhle stránky, tak je to dost zjednodušující (z toho pramenily neshody Junga s Freudem, které nakonec skončily jejich myšlenkovým rozchodem) a taky svým způsobem kladete příčinu problému vně subjektu. Osobě se něco stalo, nějakým způsobem ji to poznamenalo a ona teď trpí těmi následky. Takových věcí najde člověk mraky i u sebe a pak se dobře sedí v koutku a lituje, co nám to ten svět provedl. Blbý na tom je to, že vždycky najdete někoho, komu se staly daleko horší věci a kupodivu není v takovém srabu jako vy. Což je divný, že jo, logicky by se v tom měl plácat taky.

No a jsme zase zpátky u té mysli. Ono je totiž často skoro až jedno, co všechno se vám až do teď stalo, protože ono všem se něco stalo. Málokdo prožil celý svůj život skotačením po loukách zalitých sluncem. Nejdůležitější je to, jak se na dané události díváme, co si z nich jsme schopni odnést a jestli se jimi necháme zdeptat. A jsme zase u té jedné, ale z mého pohledu zásadní věci. Pokud se na ně díváme špatně, tj. tak, že nám daná věc neslouží, blokuje nás, omezuje a trápí, asi je na čase s tím něco udělat. A jestli máme pocit, že to nejde, tak bychom to asi měli zkusit nějak jinak. Jeden velmi pěkný výrok připisovaný Einsteinovi říká, že jen idiot dělá pořád dokola ty samé věci a očekává rozdílné výsledky.

Jenomže takhle zacyklení jsme na mnoha věcech skoro všichni, máme zafixované vzorce chování a myšlení, které vlastně ani nevnímáme a nepodrobujeme žádnému zkoumání prostě proto, že na ně jsme ZVYKLÍ. Ale zvyk je prostě vždycky jenom zvyk a je jedno, čeho se týká. I když říct „jenom“ zvyk, je docela zavádějící, je to skoro protimluv. Protože je to nejčastěji právě zvyk, který nás u něčeho drží a to i u věcí velmi destruktivních a často má takovou sílu, že máme pocit, že musí jít o nějakou vnější sílu. Já jsem třeba velmi skeptická, když se mluví o „fyzické“ závislosti na nejrůznějších věcech, ale o tom snad někdy jindy. 

Co uděláte, když vaši oblíbenou kavárnu, kam jste ZVYKLÍ chodit, najednou převezme jiný majitel, změní dodavatele, vymění obsluhu, upraví interiér... a vám se tam najednou zas až tolik nelíbí? Chvíli to asi ještě vydržíte, budete nadávat, ale pak se jednoho dne ve dveřích otočíte a vydáte se hledat něco jiného. Protože chodit někam, kde se vám vlastně nelíbí, jen proto, že jste to tak dělali předtím, by vám asi přišlo docela hloupé. 

A stejný princip je možné uplatnit i na způsob myšlení, chování a nahlížení na věci. Pokud připustíte, že v tom, jak myslíte a jak věci vnímáte, jde minimálně z 90% o zvyk, že to není něco, co jste si sami vybrali, protože vám to tak vyhovuje, ale proto, že vás to tak prostě naučili nebo to bylo v dané chvíli nejpohodlnější a nejsnazší, uděláte první velký krok k tomu, abyste věci změnili – připustíte totiž, že změna je možná. A to je vždycky to nejtěžší, protože tím vlastně připustíte i to, že jste sami zodpovědní za to, co se vám děje a že jste ochotni investovat energii do toho, aby se to případně dít přestalo. No a v tom právě tkví kámen úrazu pro dost lidí. Ono totiž přiznat si třeba někdy v půlce života, že to, co mě otravuje a nelíbí se mi, je „jen“ zvyk a mně to došlo až teď a pokud to změním, tak to vlastně znamená, že to šlo změnit vždycky a jen já jsem byl/a takový idiot, že mi to nedošlo... no, prostě si pak trochu při pohledu do zrcadla nadáváte. A hlavně už nemáte žádné výmluvy. A to se spoustě lidí moc nehodí.

A jak to tedy se mnou dopadlo? Po asi půlročním přemítáním nad tím, co že se dotyčnému chudákovi všechno přihodilo a proč tak trpí a nemůže najít způsob, jak dosáhnout toho, co chce, jsem došla k celkem zásadní věci. Ano, daná osoba má dost komplikovanou povahu, se kterou částečně nemůže nic provést, protože některá nastavení prostě nezměníme, člověk přece jen není počítač a kompletní reset do stavu tabula rasa skutečně možný není ( a dle mého nejsme prostě tabula rasa nikdy). Ta jí mnoho věcí znesnadňuje a jelikož už to trvá dlouho a dotyčnému již není dvacet, začíná vykazovat poměrně značné neurotické rysy. Potud psychoanalýza a pokud by šlo jen o to, tak to spraví trocha snahy a pár hodin terapie. Ovšem věc má ještě jeden aspekt – dotyčná osoba za celý svůj život prakticky nemusela vyvinout žádnou energii kvůli tomu, co chtěla, všechno přicházelo tak nějak samo a bez práce.... Není to žádný můj subjektivní dojem, jelikož na moji vtíravou otázku, kdy naposled vyvinul nějaké větší úsilí a investoval nějakou výraznější energii do toho, co fakt chtěl, se ten člověk zamyslel a pak odpověděl, že „asi nikdy“. A jsme doma. A ten stav trval hodně hodně dlouho. Ono na tom nemusí být nic tak hrozného dostávat věci bez práce, ale je opravdu hodně nutné, aby si člověk uvědomil, že to je vlastně požehnání, byl za daný stav vděčný a přijímal ho s pokorou. Bohužel to u většiny lidí rozvine spíš aroganci v jakémkoliv směru, protože mají za to, že to tak bude pořád, tak co by něco řešili. K tomu ještě jeden citát, tentokrát Buddha – největší omyl je to, že si myslíme, že máme čas. Ono se časem jaksi všechno trochu mění a taky čím je člověk starší, tím víc se k němu začínají vracet věci, které předtím vyslal do světa. Zákon karmy.

Ta osoba rozhodně není ztracená a moc bych jí přála, aby byla šťastná. Ovšem vzhledem k tomu, že značná část té arogance začala zasahovat i mě, tak já už u toho nebudu. Leda by si osvojila nějaké úplně jiné zvyky...