Být ve stresu je poměrně módní
záležitost, něco jako mít depku. Aby si lidi kolem náhodou nemysleli, že se
máte nějak moc dobře, ono se to v našich končinách tak nějak nehodí...
Btw. zkusili jste někdy na otázku „Jak
se máš“ odpovídat něco jako „výborně“, „skvěle“, „super“ nebo tak? Někdy jsou
ty reakce docela srandovní :-)
Zpět ke stresu. Mám za sebou
opravdu hodně, ale hodně stresové období, které ještě není až tak úplně za
mnou, ale které jsem snad bez újmy na duševním či fyzickém zdraví přežila ( a
mám díky tomu pocit, že už fakt snad přežiju všechno), tak se podělím o pár
poznatků, které by se mohli hodit i někomu dalšímu.
Napřed si ale vyjasněme, co
vlastně stres je (tak nějak lidsky, superodborných definic najdete všude mraky,
pokud máte zájem). Nejprve ale co stres NENÍ. Stres není emoce, takže pokud
máte strach, jste naštvaní, nešťastní, rozčilení...neznamená to nutně, že jste
ve stresu a taky je s tím potřeba trochu jinak pracovat.
Já bych přirovnala stresovou
situaci k tomu, když utíkáte před jedoucím vlakem. Napřed docela dobrý a
ono vás to i nakopne a podáte lepší výkon, jenže pokud to včas neskončí, tak
běžíte, běžíte, už nemůžete, nevnímáte, už nemůžete ani uhnout na stranu a
nakonec prásk a je po vás. Beze srandy. Stres je tlak, je to něco, co máte
pocit, že se na vás valí zvenčí. Je to rozpor mezi tím, co chcete a co byste
měli (aneb nejlepší způsob, jak si vytvářet stresové situace je prokrastinace,
protože to neděláte ani jedno z toho a ve finále jste nejen ve stresu,
protože nestíháte, ale ještě navíc otrávení, protože jste ani nedělali nic, co
by vás fakt těšilo a tím dobili baterky).
Nejzrádnější na stresu je ovšem
to, že nezáleží na míře či závažnosti situace, ale na délce trvání. Četla jsem
krásný příklad, který to demonstruje. Pokud máte něco držet v ruce, tak
vás samozřejmě zajímá, jak je to těžké, takže děláte rozdíl mezi sklenicí vody
a bednou knih. Ale ve skutečnosti záleží na tom, jak dlouho budete muset danou
věc udržet. Pokud budete držet bednu knih pět minut, bude to nepříjemný, ale
nic se vám nestane. Budete-li držet sklenici vody v ruce několik hodin
nebo třeba celý den, ruka se vám odkrví a pak klidně i odumře (asi ne za den,
ale zkoušet to nebudu). A toto je největší nebezpečí, které s sebou stres
přináší. Je spousta situací, které jsou natolik závažné, že vy i okolí dobře
chápete, že je potřeba něco udělat nebo vám pomoct, abyste to nějak škaredě neodnesli. Ale
pak je, bohužel, hodně situací, které jsou na první pohled skoro neškodné, tak
nějak „normální“ a není zas až tak pádný důvod se jimi nějak víc zabývat,
protože to přece „vydržíte“, je to „normální“, až tak nic strašného se vám
neděje... A ono je to možná pravda, jenže pokud přešvihnete tu hranici, tak
taky můžete zjistit, že vám černá ruka kvůli pitomé sklenici s vodou.
Takže co se s tím dá dělat.
Nejprve je potřeba si uvědomit,
že stres je něco, co sice jakoby přichází zvenčí, ale ve skutečnosti to
neexistuje, dokud tomu neuděláme prostor ve své hlavě. Stres je vlastně naše
reakce na nějaké okolnosti a ta reakce je nejen špatná, ale taky je dobrovolná.
Vím, že spousta lidí namítne, že tomu tak není, ale skutečně stačí trocha
cviku, aby člověk pochopil, že nějaká situace a naše reakce na ni, nemají
žádnou kategorickou souvislost, že pokud je naše reakce na něco „automatická“,
tak to taky znamená, že jedeme na takového toho mentálního „autopilota“, o
věcech moc nepřemýšlíme a necháme je, aby se nám „děly“, aniž bychom do toho
nějak vědomě zasahovali. Člověk je schopen ovládat svoje reakce a emoce ve
vztahu k nějaké události nebo situaci. Není to nic nového, najdete to už u
stoiků a ne, není to o tom, že by vám ty věci byly jedno. Ale pokud vám někdo
ukradne auto a vy se zhroutíte, protože nebylo pojištěný nebo nemáte na nový
nebo nebylo vaše... jste tím zhroucením blíž tomu, že se ta situace vyřeší?
Nejste, samozřejmě. Tak mi dejte jeden jediný logický argument, proč byste to
teda měli udělat. Protože jediný důsledek pak je, že kromě auta přijdete ještě
o spoustu energie, času a podobně esotericky zaměřeným jedincům i dojde, že si
tím na sebe přivoláte akorát nějaký další průser. Naučit se ovládat svoje
reakce a emoce vyžaduje sice dost úsilí, zvlášť pokud celý život děláte pravý
opak, ale ve finále se vám to bohatě vyplatí.
Takže to by bylo to nejtěžší na
začátek. Jen o trochu snazší věc, která vás uchrání od stresu, je užitečný
návyk dělat vše tak, jak nejlíp dovedete, prostě podle vašeho nejlepšího vědomí
a svědomí. Když jdete na zkoušku, máte přečtené všechno, co jste měli mít,
naučili jste se, co bylo třeba, chodili jste na přednášky, prostě není nic, kde
víte, že jste to ošulili, nebudete ve stresu, i když víte, že v komisi
sedí největší debil na fakultě. Protože nic víc jste udělat nemohli, debila asi
zastřelit nepůjdete, takže tam vlezete a děj se vůle boží. Ale pokud víte, že
jste mohli a měli udělat ještě tohle a támhle to a bože, mít tak ještě týden,
já bych to fakt přečetla... Stres jako z učebnice.
Upřímně ale nevím, co je snazší,
protože obojí vyžaduje opravdu velkou disciplínu. Ale s myslí to je stejné
jako s tělem – když se rozhodnete začít běhat, tak asi taky nepůjdete
rovnou na maraton. Tomu všichni rozumí, ale jak jde o mysl, tak má kdekdo
pocit, že když to nejde samo a hned, tak to znamená, že to prostě nejde vůbec.
Jakýkoliv mentální návyk je ale potřeba trénovat úplně stejně jako návyk
fyzický a je to i logické, protože tělo a mysl jsou provázané neskutečnou
měrou, tak není žádný důvod, proč by se s nimi mělo zacházet nějak výrazně
odlišně. Takže pokud se rozhodnete, že se chcete snažit dělat vše, jak nejlépe
dovedete, začněte od malých věcí. Soustřeďte se na všechno, co děláte. Dokončete
všechno, co začnete. Uvidíte, jak strašně uklidňující může být třeba i mytí
nádobí. Prakticky jakoukoliv denní činnost můžete tímto přístupem proměnit
v meditaci a tím z ní čerpat energii. Ale líp se to říká než provede,
protože to znamená odfiltrovat z mysli všechno ostatní a soustředit se jen
na danou činnost, jenomže člověk má pořád pocit, že pokud dělá něco, co
nevyžaduje zapojení intelektu, tak je potřeba se od daného mentálně odpoutat a
něco „řešit“. Máme pocit, že nám to pomáhá, ale ve skutečnosti nevyřešíme nic,
naopak se právě propadáme do deprese a stresu, protože se v hlavě
zaobíráme něčím, co nemůžeme v daný okamžik realizovat a už zas
„nestíháme“ a ten vlak je zpátky.
A teď už něco jednoduššího. Tohle
teda jednoduché je, ale vypadá to trochu divně. Usmívejte se. Jakmile začnete
mít pocit, že už vážně nezvládáte, ale nemáte možnost nějak vysadit, přemožte
se, neřešte, že budete vypadat jak debil a začněte se usmívat. Opravdu stačí
jen ta grimasa, pokud se vám nepodaří nic jiného. Skutečně to pomáhá, mám to
vyzkoušeno a ano, napřed si připadáte fakt divně a pokud máte možnost,
vyzkoušejte si to doma a kontrolujte v zrcadle, jak vypadáte, abyste pak
na veřejnosti měli jistotu, že to můžete použít, aniž by vás odvezli rovnou do
Bohnic. Je to opět návyk, takže výsledky se nedostaví do pěti minut od té
chvíle, co to prve zkusíte. Mně to poprvé trvalo čtyřicet minut křečovité
grimasy, než jsem ucítila nějakou změnu a uvolnění, ale stála za to. Teď už mi
stačí třeba pět nebo deset minut, někdy i jen letmý úsměv, aby se věci tak
nějak porovnaly.
A teď nějaké drogy :-) Velmi
dobře působí aromaterapie, ale musíte to na sebe fakt hrnout, pokud vám opravdu
není dobře a chcete a potřebujete nějaký výsledek. Vůni je potřeba vybrat
individuálně, protože někdo potřebuje spíš povzbudit, někdo utlumit... Obecně
se hodně doporučuje levandule, ale jsou i jedinci, kterým nedělá dobře. Mně
třeba. Na mě působí naprosto báječně neroli. Je potřeba hodně zkoušet, pokud se
jedná o uvolnění psychického napětí, protože tam hraje dost velkou roli i naše
čichová paměť a ne každá vůně na nás tím pádem bude vždy působit, jak má.
Obecně platí, že pokud vás uklidňuje nějaké přírodní prostředí – les, louka,
zahrada...,hledejte vůni, která vám toto prostředí evokuje, protože na vás bude
velmi pravděpodobně působit stejně. Daný éterický olej pak můžete míchat a
kapat prakticky kamkoliv – do tělového mléka, do vlasového tonika (nebo jej jen
vetřít do vlasů), nakapat pár kapek do vody a po důkladném protřepání používat
jako deodorant (pozor na oblečení), do napařovací žehličky, na filtr vysavače,
samozřejmě do aromalampy... Pokud vůni opravdu milujete a nejedná se o nic, co
není vhodné k použití na kůži, můžete zkusit i klasickou inhalaci.
Dále samozřejmě bylinky –
meduňka, třezalka, heřmánek, bazalka svatá (tulsi)... Zrovna tak seženete
spoustu už přímo namíchaných směsí, ale platí to stejné jako u aromaterapie –
nelze čekat, že si dáte dva loky a uvidíte rozdíl, jestli chcete tohle,
šlehněte si rohypnol. Čaj je potřeba připravit tak, jak se má a pít určitě
jednou (ale spíš 2-3x) denně a nějaký rozdíl byste mohli ucítit tak po týdnu,
ale klidně i později. Samozřejmě se může stát, že vám daná bylina nebo směs
sedne tak, že si dáte loka a jste v rauši, ale to se mi zatím nestalo a
spíš čelím námitkám, že daná věc nefunguje, než že by účinky byly nesnesitelně
průkazné.
Homeopatika jsou v případě
stresu možná indikovat jen individuálně, protože je to vždy souběh více faktorů
a je na ně potřeba brát zřetel.
Nejproblematičtější část –
alkohol a nikotin. Tak ano, pomáhá to, to každý asi ví. Subjektivně je vám líp,
pokud to ovšem nepřeženete a někdy se opravdu stane, že vás dva panáky denně
zachrání před odvozem někam na jipku. Ale... Pokud člověk používá alkohol a
nikotin jako podpůrné prostředky, musí počítat s tím, že psychická
závislost se vytvoří daleko rychleji a daleko intenzivnější, než kdyby stejné
množství (nebo i větší) konzumoval jen tak ze zábavy s kamarády.
Kouříte-li proto, abyste se uvolnili, počítejte s tím, že i třeba při dvou
cigaretách denně se u vás za pár týdnů může projevit těžká závislost a vy budete
v situaci, kdy jste si zvyklí zapálit a najednou nemůžete, vypadat jak
feťák na odvykačce a pomalu mlátit hlavou o zeď. A to samé platí o alkoholu.
Takže si v tomto případě člověk opravdu dost koleduje o problém, který se
nakonec může vyjevit daleko větší než byl ten původní, který jsme chtěli řešit.
O závislostech to bude zase někdy jindy, do toho se teď nechci pouštět, ale
pokud máme mluvit o stresu, bylo by pokrytecké alkohol a cigarety vynechat.
Nehodlám se teď ani nikdy jindy
zabývat marihuanou, protože ji špatně snáším (fyzicky, jinak jsem velmi
liberální), tudíž nemám žádné vlastní zkušenosti, které by k něčemu byly a
ani se v mém okolí nijak přehnaně nekonzumuje, abych mohla čerpat ze
zkušeností někoho blízkého. Takže pokud někoho zajímá, tak bych vás odkázala
asi na JXD :-) Jednak se spoustu věcí dozvíte, jednak si můžete sami udělat
obrázek o následcích dlouhodobého užívání.
A jak bojujete se stresem vy? Dobrých nápadů není nikdy dost... :-)
ak nejvíc mi určitě pomáhá vědomé odbourání streru - prostě sebezpyt až do toho okmažiku "kdy se něco pokazilo". Když to opravdu nejde a je to prostě jen únava materiálu a ta tzv. depka, tak si zalezu s knížkou, nebo Láskou přes internet do peřin a druhý den je hned líp.
OdpovědětVymazatU mě je nejčastějším spouštěčem stresu, jak jsi psala, ta prokrastinace - nic neuděláš, obojí se hromadí a stres roste. Nejlepší je začít dělat a člověk má hend lepší náladu, když vidí, jak to ubývá =)
Ona obecně aktivita je lék prakticky na všechno :-) Bych řekla, že většina psychických problémů a fyzických následků z nich pramenících, je způsobena prostě a jednoduše tím, že člověk v našich končinách prostě nemá co dělat, nemá nic rozumnýho na práci, všechno je maximálně usnadněný jak fyzicky tak časově. Vypadá to prima, ale prostě to není dobrý. Proto zvířata v zoo trpí chorobama, který ve volný přírodě nikdy nedostanou...
OdpovědětVymazatKrásný článek Reni! Tak Ti nejdřív ale gratuluji k blogu, jsem se moc těšila na Tvůj vpád do blogosféry :-)...Jo stres, člověka většinou právě naučí nějaký průser jak na sebe, jak se k sobě chovat a tak. Jak píšeš, sama máš zkušenosti, těžké období za sebou, no já taky...Takže už vyznávám jen carpe diem a konečně vím, co to znamená, užít si prostě tady a teď furt neřešit neexistující problémy nebo se nenechat zatáhnout do problémů jiných, naučit se říkat ne, bylo pro mě zásadní. Stres zvládám většinou taky aktivně, zacvičit si, joga a uvědomit si, že taky musím "dýchat" :-) a hlavně je pro mě důležité malování, takže art terapie...:-)
OdpovědětVymazatStres se snažím zvládat, zatím asi úspěšně, jelikož mi ruka ještě nezčernala a neupadla.
OdpovědětVymazatUpřímně řečeno, já jsem trochu opak, naopak mám u stresových (i jiných emotivně vypjatých) situací docela problém nějakou emoci projevit. Ale učím se nějak vypouštět aspoň ty negativní emoce, protože (tak nějak předpokládám, na to asi neexistuje jakýkoliv empirický důkaz) díky nim jsem se celkem dlouho potýkala se záněty kloubů. No, to je trochu mimo stres.
Každopádně nejsem moc člověk, co by se dal semlít tím vlakem, který mě honí, někdy zkrátka vystoupím z dráhy, udělám něco nezvyklého, milého a příjemného a hned je mi líp. Taková vycházka v přírodě nebo prostý tanec jen pro sebe na písničku v rádiu jsou docela dobré "nakopávače" a "uvolňovače".
Naopak usmívat se jen pro uvolnění ve mně vzbuzuje spíš dojem, že se ze mě stává psychopat, takže to moc nepraktikuju... :))
Tak úplně empirický důkaz to asi není, ale úplně zjednodušeně symbolizuje zánět konflikt, proti kterému má člověk problém se bránit a klouby jsou jakoby zprostředkovatelem mezi vnitřním a vnějším světem, takže se dá celkem obecně říct, že pokud v tobě něco vnějšího vzbuzovalo dostatečně silné negativní emoce, které jsi neuměla zpracovat a těm vlivům se bránit, tak se to následně projevilo zánětem kloubů. Ale jestli sis to vyřešila a záněty přešly, tak je to - z mého pohledu - empirický až až :-) A to usmívání je o zvyku, napřed to je fakt divný, ale pak už to je spontánní, protože tím, že víš, že to pomůže (aspoň trochu), tak tě to uvolní už samo o sobě. Ale já to třeba praktikuju ve chvílích, kdy jsem totál na prášky, takže moc neřeším, jestli si připadám jako psychopat nebo ne :-)
VymazatPro mě je největší stres práce a přítel. V pondělí jdu konečně do pořádné práce a těším se na to! a přítele budu muset šoupnout někam daleko.... Díky za článek, je potřeba si to uvědomit.
OdpovědětVymazatJsem moc ráda, že se článek líbil. O tom, když člověka stresuje partner, vím poměrně dost. Vždycky jsem si myslela, že chyba musí být ve mně. Byla, ale úplně jinde, než jsem myslela. Jde o tom, jak máme nastavené hranice. chtěla bych se k tomu někdy časem dostat. Myslím, že je to jeden z hlavních problémů, který se objevuje ve vztazích.
VymazatTak na tento článek se moc těším a přimlouvám se, aby byl co nejdříve;-)
VymazatBudu na tebe myslet, Dejni ;-)
Vymazatuž se těším......
OdpovědětVymazatPřílišné ovládání, neřku-li potlačování emocí při stresu, může vést k depresi (a tím nemyslím "depku", kterou se dnes ohání kdekdo), někdo tomu připisuje i vznik rakoviny. U mě tohle bylo právě jedním ze spouštěčů deprese, kterou jsem pak léčila pět let. Tolik tedy k tomu, jak bohatě se to vyplatí. :-l Z takových hloupých rad jde na mě hrůza. :-( Janka
OdpovědětVymazatTady ale o potlačování emocí nepadlo ani slovo nebo ano? Emoce potlačovat a mít je pod kontrolou je něco naprosto a zásadně jiného. S tou rakovinou naprostý souhlas. Ale jde právě o to, že člověk násilně potlačí svou přirozenost. Emoce k životu patří a jsou velmi prospěšné, co ovšem prospěšné není, je nechat se emocemi naprosto polapit a pohltit, což je jedna z věcí, která právě vede ke stresu.
VymazatA deprese je skoro vždycky způsobena právě tím, že člověk neumí pracovat se svými emocemi. A může k ní vést jak potlačovaní emocí, tak to, že se jimi člověk nechá ovládnout. To, že je něco pod vědomou kontrolou neznamená, že to člověk nějakým způsobem znásilňuje, ale že rozumí tomu, co se mu děje a proč se mu to děje, což je zrovna u emocí fakt docela užitečný.
Vymazat